Potravinářský průkaz

Jsou chvíle, kdy si opravdu a z celého srdce přeji být zase doma. Například pokaždé

když cestuji metrem, busem, tramvají

když míjím smradlavé popelnice

když se šlapajíce na kole dusím výfukovými plyny

když rozháním špinavé holuby s uklovanýma prstama

když musím jednat s ouřady

ba co víc, když si musím obstarat potravinářský průkaz.

Z čeho se taková sranda jako potravinářský průkaz vlastně skládá?

To je jednoduché, je vlastně potřeba jen dva testy. Rentgen plic a rozbor stolice. 

Ale to by nebylo Řecko, aby se zase něco nesemlelo.

Bylo brzo ráno a v rámci našeho všemožného zařizování mě Haris doprovodil k nemocnici. "Dovnitř nejdu, promiň, ale nesnáším nemocnice." Oznamuje mi u parkování. "To nevadí, zařídím si to sama" odpovídám s lehkostí nenapravitelneho optimisty.

Vcházím do vstupního vestibulu a rozhlížím se po nějakých cedulích. Všude samé hieroglify, jako by nepočítali s tím, že i cizinec může někdy do Řecka zabloudit. Nevadí, vytahuju z kapsy zmačkaný lístek s naškrábanými pismenky podivne recke azbuky a ukazuji ho ochrance. "Kam jít?" ptám se nevinně a snažím se udělat psí oči. Na chlapy to funguje, ale tahle blondýna v neprůstřelné vestě mi to moc nežere. "Rentgen tam a testy tam" ukazuje na všechny světové strany a odchází. Vydávám se jedním z naznačených směrů a nacházím paní v kukani. Vypadá mile a trpělivě. Ptám se znova strkajíce jí pod nos zmuchlaný papírek. "ληωληνλαημγη μξηαιεμη φοι,ξΙΗΝ λιΜΗλιθ,ηιω θμηλκζξν ψΛΜΙ ποαι σξμψι ΙΑΘΗΜ ΨΦΙΓΗ" odpovídá paní typickým úřednickým tónem chladnokrevného lidského opovrhovače. "Promiňte, ale můžete mluvit pomaleji? Nemluvím moc dobře řecky." Moje obligátní věta. Asi se paní moc nelíbila neboť se její tón ještě o něco zostřil a nabral nádech arogantní nadřazenosti. λοιξοιθωνλαμηλκχ ;οςιργψ ςιλερηψμχιθφι ιεθψυηνοιθ θσφφη γιψημχο;ι. "Promiňte, ale já opravdu nerozumím.." "λοιξοιθωνλαμηλκχ ;οςιργψ ςιλερηψμχιθφι ιεθψυηνοι.." skočila mi do řeči téměř okamžitě a pokračovala ve svém vodopádu nesrozumitelných slov. Neměla jsem na to nervy, otočila jsem se na podpadku a za zvuků jejího mručení jsem odpochodovala ven. Trvalo jim jen deset minut me vytocit, sehnat si vsechny ty testy budou vazne muka.

"Jak to šlo?" Ptal se mě Haris, před vchodem. "Jak to šlo?! Vidíš můj obličej ne? Sem už nikdy nejdu. Zejtra zkusím nemocnici v centru." rozhodla jsem rezolutně. "Byly na tebe hnusný co? To voni dělaj." oznámil mi soucitně, jako by to prostě bylo v popisu jejich práce. 

Den na to jsem stála před vchodem další nemocnice. Na to, že se nachází v centru Atén, jsem ku svému podivu nezaznmenala ani jediný náznak srozumitelného jazyka. Ani na mapě areálu, ani na dveřích, ani na směrových tabulích, ani na letáčku, ani u personálu. Jako by jim nedocházelo, že nemocnice by měla být i tak trochu multikulturní insitucí. Nebo alespoň ta v centru Aten. Ale asi to je jen muj nazor. "No co nadělám, tak se přece doptám, ne?" Pomyslelal jsem si a začala bloudit labyrintem náhodně rozsmístěných budov.

Našla jsem jednu, co vypadala, jako že má i jiné, než jen nemocné lidi. Brouzdala jsem chodbou sem a tam a snažila se mou bezradností upoutat kolemjdoucí sestry a doktory. Nepomohlo to, byli vůči mně imunní. Vlezla jsem do nějaké kanceláře a vytáhla zase můj zmuchlaný papírek. "Prosím, kam jít?" zaptala jsem se úřednice žvýkající něco jako koblihu. "Jóóó, tak na to se musíš objednat, zavolej tady na to číslo." odpálkovala mě strkajíce mi jiný pomuchlaný papírek do ruky. Vylezla jsem bezradně ven. Co teď, co mám sakra dělat, vzorek stolice se mi v baťůžku beztak pomalu roztéká a za hoďku musím být v práci. Rozhodla jsem se zkusit štěstí naposledy. Zastavuji medika, mluví anglicky, hurá. Odkazuje mě do mikrobiologické laboratoře. Prý je někde tady v té budově. Uvnitř se po dalších a dalších dotazech kudy kam, objevuji ve třetím patře. Vypadá to jako by už všichni šli domů. Nakonec nacházím nějakou paní. Ani nevím, jestli tam pracuje nebo jen prochází. Říká mi, že nejdřív přece musím zaplatit. Na dotaz kde je pokladna dostávám odpovědí, "jóó, to já nevím, zeptej se ochranky". Odcházím ven a táži se ochranky, "prosím vás, kde je tady pokladna", "pokladna, no já myslím, že v téhle budově, ale zeptej se mého kolegy u brány, ten bude vědět víc." Táži se kolegy u brány "prosím vás, kde je tady pokladna"? "To bude nejspíše ve staré budově, musíš jít ven z areálu k druhému vchodu a tam se zeptej mého kolegy." Připadám si jako v Kocourkově. Ptám se dalšího kolegy, a konečně se mi dostává uspokojivé odpovědi. "Jo po schodem nahoru a nalevo, pokladna dvanáct." Zatím se mi, jako nejvíce nápomocní zaměstnatnci nemocnic jeví ochranka.Fakt milí chlápci.

Nacházím pokladnu dvanáct. ZAVŘENO hlásí nápis. Kašlu na to, vcházím dovnitř a vytahuji svůj zmuchlaný papírek. "Prosím vás, potřebuji zaplatit tady za ty zkoušky." říkám opět mým nevinným hláskem ublíženého dítěte. "No to se ale nejříve musíte objednat, to nejde jen tak si sem přijít, nejdříve se objednáte a pak přijdete zaplatit. Jinak to nejde. Δκξλμξψλιθωην λιωηθγ σδηιπα." "Promiňte, nerozumím moc dobře řecky" opakuji znova a znova. "ςποερξγκχβφ οιξδ.κδξνμα ςαοειξγόιξδλδ κςωλιχφχθνωλκασξχ ψεκηλχψ ς ομγοχδ φο΄ςγξμληθ β ργμ΄ψοιφλ." Babizna na mě nepřestává arogantně povýšeným hlasem chrlit další a další nesrozumitelné věty. Rozhlížím se kolem, kdo by mi mohl pomoci. Její kolegyně telefonuje s maminkou a její spalující pohled je doprovázen zvednutým obočím. Nemocniční sestra vedle mě dělá, že vůbec neví o co kráčí a babička na druhé straně dost možná ani neslyší. Připadám si nesnesitelně bezradná. Vytrhávám jí z ruky můj o to více pomuchlaný papírek a odcházím. Před kanceláří už to nemůžu vydržet a propukávám v pláč. Slzy se mi derou z očí jako by chtěly odpolavit všechny ty dementní lidi, co jsem za ten den potkala. Nacházím záchod a snažím se proměnit barvu mého obličeje z rudé na pihovatě bílou bez viditelných šmouch rozmazané řasenky. Do práce už to na čas nestíhám, všechno se prostě s*re.

Před nemocnicí vyhazuji svůj vzorek do koše na odpadky. Měl věru krásnou procházku, ale jeho čas už nadešel. Stejně budu na příště muset vyrobit další.

Kdyz jsem se asi tak po tydnu konecne uklidnila ze soku utrpeneho stykem s realitou, vydali jsme se uz dohromady na stejnou misi po druhe. Volime nemocnici cislo jedna, protoze ta se alespon nesklada z labyrintu nekolika desitek chaoticky rozmistenych budov, ale jen z jedne, ale za to obrovite. Tentokrat se Haris pochlapil a s prislibem pamlsku jako odmeny se mnou vstoupil do prosklednych dveri nemocnice Attikon. 

Prvnich pet minut jsme stravili pred ceduli s popisy oddeleni a smerovek, abychom zjistili, ze z ni nic vyzjistit nejde. Ani pro reka nebylo mozne rozklicovat sifry napsane na nastroji usnadnujicim orientaci v neznamem prostredi. Tážeme se. Blondyna v neprustrelne veste nas odkazuje do cekarny pred pokladnou. Jsme tu jen my a asi tak dalsich dveste lidi cekajicich uz nekolik hodin na zaplaceni testu, ktere s tempem probihajiciho odbavovani beztak ani nestihnou. Bereme si cislo a odchazime na kafe, objednat se na rentgen, na nakup, koupit si svacinu, projit se prilehlym parcikem plnym odpadku a jedne rozkladajici se kocici mrtvoly, a obstarat par dalsich veci. Kdyz se za hodinu vracime, vidime v cekarne porad ty stejne lidi a par desitek dalsich navic. Jeden pan krici a dalsi mu prizvukujou. Vzdavame to, zahazuji svuj vzorek do kose pred nemocnici. Zase dalsi pokus, ktery skoncil neuspechem. 

Den na to vstavame orpavdu brzo. Vytvarim vzorek, uz treti v rade, je mi u toho lehce blivno. Do cekarny dorazime jako prvni. Mame radost. Platime, predavame vzorek doktorce a mizime. Tak si predstavuji splnenou misi. Pul hodky a sup zpet do postele.

A pak prisel den, kdy byly vysledky pripraveny k vyzvednuti. Koketovala jsem s myslenkou, ze si pro ne zajedu sama, bez asistence meho osobniho prekladatele, ale byla jsem od tohoto umyslu zrazena. Nastesti. Ono totiz vyzvednout vysledky neni jen tak. 

Znovu jsme stali pred nic nerikajici smerovou ceduli a snazili se vylustit, kudy kam. Neuspesne. Vyhledali jsme nasi starou znamou obrnenou blondynu a ta nas odkazala na tu velmi prijemnou starsi pani v kukani, ktera mi tak krasne pomohla ten prvni den. Vyhybala jsem se ocnimu kontaktu. Vytiskla nam papir s vysledky testu a oznamila nam "musite si zajit pro razitko na mikrobiologii". Pekne jsme ji podekovali a odpochodovali zpet ke smerove ceduli s nadeji, ze alespon tak vyznamne oddeleni bude mit svou vlastni sipku. Nemelo. Obrnena blondyna nas poslala do prvniho patra. 

Nevim proc, ale najit prvni patro nam trvalo takovych patnact minut, pricemz jsme zabloudili na mnoha oddeleni, bez jejichz navstevy bychom se zcela jiste na takovych dalsich dvacet let obesli. Neco s touto nemocnici nebylo v poradku. Ani v prvnim patre jsme to nemeli snazsi. Sice jsme od jedne urednice ziskali informaci, ze mikrobiologie je na konci chodby, ale zkuste najit konec chodby v kruhovite pruchozi budove. Byli jsme zoufali. Az treti zastavena osoba nam byla schopna podat relevantni informaci, ktera nas dovedla k okynku laboratore. "Dobry den, prosim vas nevite, kde muzeme sehnat razitko na vysledky testu?" ptame se s nadeji, ze nase martyrium skonci. "To nevim, tady urcite ne" odpovida mlady medik se spinavym plastem. Pred nim lezi chaoticky pohazene lahvicky krve. Propadame zoufalstvi. "Nevite, kde to muzeme sehnat? Rekli nam, ze na mikrobiologii." tazeme se po dalsich instrukcich. "To fakt nevim." odpovida a venuje svou pozornost krvi "Co chteji?!" ozve se zpoza spinaveho medika. "Nejaky razitko" odpovida znudene. "Ukazte" rika vedouci laboratore a natahuje ruku k nasemu papiru. "Jasny, tady to mate." razitkuje papir, aniz by mu venovala jakoukoliv zvlastni pozornost (treba jestli je pravy nebo ne) a odchazi. 

Mame neskutecnou radost. Ted uz jenom jedna mensi rada na jedno dalsi razitko dokazujici, ze jsou ty testy z nemocnice a muzem jet domu. Jako bychom si je mohli vyrobit doma v kuchyni nebo co. 

Nekdy si vazne myslim, ze je cela tahle zeme plna osob s inteligenci na urovni demence. Smerovky jim fakt nejdou, stejne jako logicke uvazovani, trocha soucitu s cizim clovekem v neznamem prostredi a empatie. A system vubec. Jo, sice se rika, ze se inteligent orientuje v chaosu, ale tady se spis chaos orientuje v inteligentech. Divne veci na tom svete.