Policie. Kapitola sama pro sebe. Policie v Řecku je stát ve státě. Rozhodně nepomáhá a nechrání. Policie zde se skládá z arogantní bandy obrněných nacistů, na které nikdo nemá, protože koneckonců jsou to oni, kdo určuje co dovoleno je a co dovoleno není. Jezdí vždy minimálně ve čtyřech. Na dvou motorkách. A s dodržováním zákonů si rozhodně hlavu nelámou.
Proč ale policie?
To bylo tak.
„Hej Klara, tak v podnělí bych pro tebe měl mít tu smlouvu, potřebuji tvoji zelenou kartu, AMCA, AFM a číslo účtu. Zejtra to dones.“
„Počkej počkej, zelenou kartu? Tu nemám. Abych mohla mít zelenou kartu, potřebuji mít pracovní smlouvu. A pokud nemám pracovní smlouvu potřebuji mít 4000 euro na účtě. A ty teda rozhodně nemám.“
„Hm, sranda co? Začarovaný kruh. Každopádně potřebuju tu kartu. Měj se, já mizím..“
„Počkej Nonda, a jak to mám asi udělat?..“
Ale moje poslední slova už šéf nezachytil. Odplul do hlubin rozžhavených ulic přilepený na své vosí motorce.
„Máme tu problém řekla bych.“ Oznámila jsem Harisovi po návratu domů. „Chce po mě zelenou kartu, aby mě mohl zaměstnat..“ „To si děláš srandu ne?“ rozčílil se Haris.
Už jednou jsme na tenhle problém narazili a policajt se kterým jsme tehdá na místní stanici jednali si mě zřejmě spletl s nějakou z ruských prostitutek a snažil se Harise přesvědčit, ať mu řekne pravdu. Asi mu přišlo divné, že by se někdo dobrovolně stěhoval do Řecka za prací.
Abychom předešli tomu stejněmu, rozhodli jsme se teď zajet na centrální oddělení cizinecké policie, kde by za prvé, mohli mluvit anglicky, za druhé, nám i trochu pomoct. Bylo sice už dlouho po zavíračce, ale aspoň informace o tom, jaké papíry potřebuji by mi dát mohli.
Naložili jsme se do rozžhaveného auta a jeli plus mínus deset kilometrů do hlubin industriální periferie. Nikdo mi nikdy nevysvětlil, proč se centrum cizinecké policie nachází mimo dosah veřejné dopravy, když právě na tohle místo míří lidé, kteří na 99,9 procent nevlastní žádný dopravní prostředek, pokud vlastní vůbec něco.
Zaparkovali jsme před branami podsvětí a šli vyzvědět kudy se vlastně dá do areálu dostat. Zatímco Haris mluvil s obrněným strážce skrze ventilačkovou škvírku zrcadlového okna hlídací kukaně, já se rozhlížela po okolí. Ta strana policejní budovy, kde jsme stáli měla asi tři patra mřížovaných oken, na kterých viselo sušící se prádlo. Já si samozřejmě naivně myslela, že jsou to policejní ubikace, než jsem byla vyvedena z omylu mávající rukou potetovaného pákistánce. Bylo to vězení pro ty, co budou vyhoštěni ze země. Otřásla mnou zimnice. Snad si mě tu taky nenechaj.
Strážce byl tak hodný, že nám svým povýšeným obrněným hlasem řekl akorát to, že musím být v 6.15 u vchodu, ktery je z druhé strany. Nasedli jsme zpět do auta a jeli se mrknout na druhou stranu. Opravdu tam byl vchod a dokonce bez výhledu na cely. Strážce na téhle straně už byl vstřícnější. Informoval nás, že jako evropská občanka mohu přijít v 6.15 a oni mě nechají projít, abych mohla vyplnit žádost a odevzdat papíry. Nic víc, nic míň.
Když jsme se dostali domů, Haris si usmyslel, že do té kanceláře druhý den radši nejdříve zavolá, abychom měli jistotu, že mám opravdu všechny papíry, připadalo mi to zbytečné, ale všechno lepší než vstávat v 5.30.
Druhý den přesně v momentě, kdy jsem se připojovala na skype, abych prohodila pár slov se ségrou, mi zvoní telefon. „Nemůžu se tam dovolat, zkoušel jsem to už tak sedmkrát, radši tam zajeď, ale pospěš si, za hoďku zavírají.“ Všeho nechám, hážu na sebe cokoliv se mi připlete pod ruku a vybíhám ven. Při čekání na autobus mi dochází, že se tam veřejnou dopravou vlastně dostat nedá a tak zastavuju taxi. „Petru Ráli 24, policie, rychle.“ A pak už jen koukám jak se točí taxametr.
Naštěstí jsem v kapse vyhrábla deset euro, ale na cestu zpět už mi nic nezbylo. Hážu to za hlavu a vstupuji do areálu policie. Samozřejmě, že jakákoliv informační cedule chybí, ba co víc, názvy na dveřích kanceláří jsou jen v řečtině. Jak typické. Kašlu na to, vstupuji někam a ptám se kudy kam. Kancelář vypadá prorusky, všude samý Ivan se světlými vlasy.
Nakonec, zdá se, jsem našla tu pravou kancelář. Jeden úředník na 50 lidí. Přeskakuji čekající a ptám se, co potřebuju. „Kde bydlíte?“ „Peristeri“ odpovídám. „Tak to musíte na jinou policejní stanci.“ „A můžete mi alespoň říct, co všechno potřebuju?“ „No to se musíte zeptat jich, možná, že požadují jiné věci.“ Odpovídá a dává mi znamení, že naše konverzace skončila.
Odebírám se za brany areálu a hledám peníze po kapsách. 5 euro. No to na taxi určitě nestačí. A i kdyby, stejně tu žádné nikde není.
Venku je tak padesát stupňů na slunku a já mám před sebou dlouhou cestu. Matně si pamatuji kudy jsme sem ten den předtím jeli a tak vím, že někde v dáli čtyř kilometrů se nachází metro. Nové sandálky na nohou se mi už začaly prokousávat do masa a z žízně a vedra se mi motá hlava. Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína...
Nacházím metro rozhodnutá zajet na tu druhou policejní stanici, na tu, kde už jsme jednou byli. Na tu s tím nepříjemným pánem, pro kterého jsem jen jedna z mnoha, co si chce přivydělávat svým tělem. Na tu, kde angličtina byla tabu. Jsem z toho hrozně nadšená. Nohy mi opuchly a krev z rozedřených chodidel se mi vpíjí do kožených pásků.
Stanici nacházím jedna báseň. Vcházím do kanceláře a k mému překvapení se místo na vrchního komisaře koukám na mladou slečnu. A mluví anglicky. Zázrak. Zkoumá všechny papíry, co u sebe mám a dává mi jeden navíc, aby tam šéf vyplnil nějaké detaily a razítka. Jak to budu mít, mám prý přijít mezi osmou a devátou. Tomu aspoň říkám rozumný čas.
Odcházím spokojená a rozhodnutá zamířit do centra do hostelu, abych to už bylo hotovo.
Dva dny na to v půl osmé ráno hážu všechny ty napůl pomačkané dokumenty do tašky a mířím na stanici. Díky mému nápadu jít si předchozí večer sednout s kolegyní na ouzou, je mi pěkně blbě. Venku už je zase kolem třiceti stupňů a to vám panečku na bolesti hlavy příliš nepřidá. Chvíli zkouším autobus, ale nevidím to moc dobře. Střídám karosu za taxíka a s pokřiveným úsměvem odrážím slizké otázky typu, kolik ti je a zda-li máš přítele. Slizoun.
Na stanici nacházíme se slečnou ještě jeden papír, který mi chybí. Jde jen o složenku za telefon Harisova táty, aby měli důkaz, že tam opravdu bydlí. Takový blbosti. V hlavě mi třeští a fakt nemám chuť se sem vracet. Přesvědčuji slečnu, že jí to donesu, až si přijdu vyzvednout průkazku a odcházím. Beru si taxíka domů, busem bych to fakt nedala.
Tři hodiny na to, už vyspaná a bez bolesti hlavy mířím zpět. Mám umytou hlavu a tričko beze skvrn a tvářím se jako člověk. Slečna na policii je touto změnou očividně potěšena a s ůsměvem mi podává mou zelenou kartu. A víte co? Tohle jsem si sakra mohla napsat doma na koleni:
2024 ©