Plynutí

Je tomu už zase dlouhá doba od mého posledního příspěvku.

Stalo se toho tolik, že ani nevím, kde začít.

Třeba v Září jsme byli na dovolené (horší slovo aby člověk pohledal), kde jsme místo ležení na pláži a kupování suvenýrů strávili celých deset dní v autě, snažíce se najít optimální místo na spaní (ať už venku, nebo vevnitř). Ujeli jsme kolem 1300 kilometrů a i když má Kréta na délku jen něco kolem 360 km, stejně jsme ji neprojeli celou.

Žádné bílé domečky s modrými okenicemi se tam nekonaly, ani žádné nádherné přírodní scenérie. Bylo to jako jezdit okolo Atén a trošku směr sever. Na starý dorý Peloponéz to prostě nemá.

Musím uznat, že občas se nám podařilo najít i nějakou tu hezkou pláž nebo vegetací bující kaňon, ale vždy tam s námi bylo i několik desítek dalších lidí, zejména pak Čechů. Copak jsme si snad vzali dovolenou, abychom ji trávili s lidmi?

Jeden z nejlepších zážitků jsme si odbyli již v počátku, kdy nás náhodně zabodnutý prst v mapě dovedl do jedné ze tří nejvíce mačo vesnic na ostrově. Kraj se tam hemžil černými nablýskanými pikapy (jako ta auta s korbou), které si s bržděním do zatáček rozhodně nedělaly žádnou hlavu a z jejichž každého okénka trčely sluncem do tmava opálené zarostlé hlavy místních mafiánů. Výrazný knír jako doplněk byl jen třešničkou na dortu v tomto ostrovním panoptiku. Netřeba zmiňovat taktéž sluneční brýle, které byly samozřejmostí a to i pozdě v noci, když se všechny pikapy vydaly obdělávat svá opiová políčka v zastrčených koutech odlehlých kaňonů. Být to někde v Bronxu, myslela bych, že je to nějaká nová vlna „dědinských rapperů“, jen s tím rozdílem, že jejich pohyby a šmrnc poněkud zaostávaly ve své nenucennosti, a že místo dollaru jim na krku visela plechová píšťalka. Ale co já o tom vím, že jo. Jsem přece jenom ženská.

Mezi Řeky (alespoň v Aténách) panuje názor, že Kréťani jsou totálně vymatlaní (teda mezi Atéňany, kteří nepochází z Kréty), protože jsou to jen pasáci ovcí a koz, kteří hýří nebývalým sebevědomím a kteří si s oblibou jen tak pro radost střílejí do vzduchu. Nevím co vypovídá o jejich charakteru více, jestli to, že padesát procent pracovního času promlouvají k dobytku, nebo to, že svou radost a veselí projevují primitivními praktikami afgánských kmenů, ale jedno se jim musí nechat, není romantičtější chvilky než naslouchání dopadnuvších kulek na střechu vašeho hotelového pokoje. Tomu se zkrátka nic nevyrovná.

No ale pak jsme přijeli zpět domů a vrhli jsme se rovnýma nohama do pracovních povinností. V rámci hesla „doma jen ulehnout“ jsme se začali zaobírat také způsoby trávení volného času. Patálie s hledáním vhodného sportovního vyžití jste už slyšeli, ale u čeho jsme vlastně skončili ví jen málokdo.

Abych tuto aktivitu shrnula slovy našeho spolucvičícího: „je to snad jedinej sport, kde nepotřebuju mít žádnou fyzičku“. A nejsou to šachy. Dali jsme se na aikido. Fakt, že u toho není potřebat skákat jak nadopovanej králík a kopat do živých i neživých objektů byl asi ten hlavní důvod. Fakt, že to hezky vypadá, když se to umí, byl ten druhej důvod. My to sice neumíme a hezky u toho nevypadáme, ale je to sranda. Nikdy bych nečekala, že po dvou hodinách tréninku budu schopna jen sedět a čučet do blba, protože mi mozek vypne přehlcením. Zkuste si představit že trávíte dvě hodiny pozorováním objektu disponujícího hned několika vzájemně se doplňujícími pohyby, které ve výsledku zanechají iluzi, že se vlastně nic nestalo a ta osoba co teď leží na zemi se sama rozhodla spadnout rotací přes vlastní rameno.

Asi nemusím zmiňovat, že první hodina byla totální teror a to zejména z toho důvodu, že jakákoliv snaha napodobit kombinaci pohybů, kterou jsme právě odpozorovali nikdy nevyšla tak, jak by měla. Všudy přítomná zrcadla odrážela tři strnulé postavy pohybující se jako primitivní robokopická zařízení jen s tím rozdílem, že synchronizace našeho myšlení a našeho jednání se totálně míjela. Zatímco Katerina se stačila soustředit natolik, aby dokázala vykonat kýžené pohyby jen s malými odchylkami, já s Harisem jsme byli totálně mimo. Trenér nevěděl kam dřív skočit, jestli zachraňovat lidi, které jsem neuváženě prudkými chybnými pohyby poslala bolestivě k zemi, nebo jestli rozmotávat Harisovy končetiny poté, co se do nich nikdo neví jakým způsobem zamotal. Ke všemu tomu chaosu co jsme mu v doju způsobily se ještě přidal i fakt, že se z nějakého záhadného způsobu snažil mluvit anglicky, přičemž mu za prvé nerozumněli ti co anglicky nemluví, a za druhé ani ti, co angličtinu zvládají. Stress z toho, že se nemůže vymáčknout a z toho, že mu i po takové námaze stěží rozumím ho akorát tak rozčílil takže jeho komentáře a korekce našich pohybů nabyly na razanci a uvedly nás tři do podivně nepříjemných pocitů. Naštěstí se ke konci hodiny unavil, přestal si nás všímat a začal mluvit jenom řecky, to ho uklidnilo a po tréninku už se s námi bavil, jako kdybychom byli největší kamarádi.

Od té doby jsme už sice trošku pokročili, ale Spirosovy (učitel) nároky se neúměrně zvyšují. My s Katerinou máme modřiny od pádů, Harise bolí záda a spolucvičící nás přestávají šetřit. Taky jsme dostali slovník a příručku Aikida, máme se ji prý naučit. Nikdy jsem si nemyslela, že se budu Japonštinu učit v Řečtině, ale jak se tak zdá, vše je možné. Teď teprve začíná ta pravá legrace.

A co víc?

Rozhodla jsem se, že je třeba začít dělat něco s mojí Řečtinou. Domluvila jsem si jednu slečnu, známou známe, aby mi dávala soukromé hodiny. Slečna je Řekyně a jak známo, Řekyně nezavřou pusu a neustále něco melou. Zatím to vypadá tak, že slečna bez přestání mluví a něco mi píše do sešitu. Otázky, které mi pokládá jsou konstruovány tak, že vyžadují jen jednoslabičnou odpověď. Fázi, ve které se teď nacházíme bych nazvala „fáze dvouletého dítěte.“ Jestli budeme stejným tempem pokračovat i nadále, budu plynule a bez chyb mluvit až tak za dvacet let. A to se vyplatí.

Taky jsme měli jet na olivy. Rodinný sad čítá něco málo přes 120 stromů. Původně měla jet jen rodina (bez strejdy Kosty), ale pak se ukázalo, že rodina zahrnuje i strejdy z pátého kolena, a že všichni budou spát v jednom velkém pokoji osmdesátileté sestry zesnulé babičky. Vyměkla jsem. Něco jiného je být jediná, ženská mezi chlapama, kteří už si na tebe zvykli, a něco jiného mezi cizímy řeckými vesničany, kteří v životě neviděly vysokou blonďatou ženskou a ještě tomu bez knírku. Zůstala jsem doma a hlídala základnu. Ukázalo se, že 120 stromů není práce na dva dny (jak mi Haris říkal), ještě k tomu, když se pracuje tempem jedno zatřepání dvě cigarety a sklenka vína. Po pěti dnech práce sesbírali přes jednu tunu oliv, ze kterých se vyfiltrovalo 200 litrů oleje. Odpověď na otázku, kde je olej v olivách jsem nedostala, ale aspoň vím, že olivy se nadrtí celé.. no a teď babo raď.

A poslední docela čerstvý zážitek jsem prožila před dvěma dny, kdy jsem při procházce v „lese“ (pokud lze borovice a rozmarínové keře výšky po pás považovat za les), našla šest maličkatých opuštěných štěňátek. Vzhledem k tomu, že ještě měla zbytky pupeční šňůry, musela mít tak maximálně 2 dny. Každé bylo zalezené někde jinde v rozmezí šesti metrů, zachycené v keři nebo trávě. Chvilku jsem váhala, ale jejich hlasité naříkání mi nedalo. Posbírala jsem je do košile a dovezla domů. Byla promrzlá a vyhladovělá, neustále kvíkala a naříkala. Nevěděla jsem co s nima. Dala jsem jim trošku mlíka ze stříkačky, ale naříkat nepřestala. Kvíkání samozřejmě přitáhlo všechny obyvatele domu. Maria a Katerina se zděsily a stouply si na dva metry daleko, zatímco Dina se k nim vrhla a začala je hladit a mluvit na ně sladkým hláskem. Dokonce jim koupila i psí mlíčko a lahvičku na krmení. Vysušila jsem je fénem, ohulila topení na plno a přikryla dekou. Jakmile se zahřála přestala kvíkat a usnula. Byla tak milá, vypadala jako plyšová zvířátka. Jedno dokonce lehce chrupkalo. V noci jsem je skoro každou hodinu znovu a znovu zahřívala a krmila a umývala, protože s krmením samozřejmě přichází i výkaly.

Situace opuštěných psů je tady dost mizerná. Je jich na ulici tolik, že neexistuje takové mnnožství lidí, kterých by se jich ujalo. Opuštění a divocí psi nejsou kastrovaní a každou chvíli jich přibývá. Organizace a útulku se starají o psy, kteří byli zraněni nebo se stali obětí týrání, ale nikdo vám nepřijme štěňátka, která potřebují 24 hodinovou péči. Celou noc jsem nespala a přemýšlela co udělat. Řešení se mi celkem jasně rýsovalo, ale přesto jsem ještě ráno zavolala do útulku poradit se co a jak. Paní bez váhání potvrdila to, co jsem si celou dobu myslela. Nejlepší pro ně bude, když se bídného života na ulici ani nedožijou. Dvoudenní malá štěňátka potřebují více, než mlíčko a topení a i když mají zajištěn veškerý potřebný servis, nemusí se týdne ani měsíce dožít. Ráno jsem je odnesla k veterinářovi, který je permanentně uspal. Ležela tam na stole a vypadala tak nevině, že jsem začala litovat toho, co jsem udělala. Do teď v tom nemám jasno. Je to humánní chování, logické jednání nebo je to jen jednoduché řešení složité situace? Nevím, ale jedno je jasné, alespoň nepošla hlady a zimou ve strachu a opuštěná. Aspoň tolik málo jsem pro ně udělala.