Tak nám dnes v Olympii zapálili oheň. Přímo olympijský oheň, do slova a do písmene. Vím, že se tam dnes pořádala výprava zahraničních studentů. Nejela jsem. Za to jsem šla na procházku, sehnala si film do foťáku a nasbírala pár mušliček. Když jsem přišla domů, viděla jsem fotky od lidí, co tam byli. Viděla jsem fotky spousty "důležitých" mužů v oblecích, spousty "důležitých" mužů v teplácích a spousty fotografů. Trvalo mi to asi dvacet fotek, než jsem si uvědomila, proč je vůbec fotili. Na všech fotkách byl dav výše popsaných lidí, ve kterém se, jako moucha na obloze, vyjímal první z mužů, jenž nese olympijskou pochodeň. První běžec v řeckých barvách, první úsek štafety posvátného plamane, první a skoro neviditelný. A pak jsem se koukla na fotky v médiích. Vypadaly dobře. Herečky v prostěradlech nesoucí kalich s plamenem, který tajně zapalovali v lesíku za stadionem, který zapalovali na místech, kam lidé z tribun dohlédnout nemohli, kde lidé z davu nemohli zkontrolovat, odkud se ten posvátný plamen bere (ze škrtání křemínků to určitě nebylo). A pak také fotky běžce, který se jako osamělý světlonoš vydává na nejdelší pouť svého života na opuštěném starém stadionu antických dějin.
Ach ta simulakra, ach ta hyper realita, ach ta lidská blbost.
2024 ©