Holanďan (H)
Klára (K)
(H) „Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, jestli máte něco jako typické řecké lázně.“
(K) „No, v Aténách lze nalézt tradiční turecké lázně, římské lázně a různá wellness centra, ale typické řecké asi ne. Co přesně máte na mysli?“
(H) „Představuju si něco jako vysoký chrám, jako Akropolis, kde na sobě máte tógu a procházíte se mezi sloupy. To musí být perfektní osvěžení pro ty horké dny, jako je dneska.“ „No je vám horko ne?“
(K) „Mi teda rozhodně horko není, mrznu.“
(H) „Aha, tak to nám ze severu je tu teda fakt horko.“
.…kdyby frajer věděl….
Novozélanďanka (N)
„Ahoj, tak kde je v tomhle městě to hlavní centrum, co je tu k vidění?“
Timothy (zákazník vietnamského vzhledu, ale nejspíš američan) (T)
Klára (K)
(T) „Ahoj, mám tu vyprané prádlo.“
(K) „Jojo, tady to je, a tady jsou ty košile, kolegyně je vyžehlila.“
(T) „Díky, jo a já chtěl vyžehlit i tuhle“ říká a vytahuje zmuchlaný kus hadru značky Ralf and Lauren z igelitky.
(K) „To není problém, já vám to vyžehlím, dejte mi na to půl hoďky“
(T) „To by bylo fajn, víte jak, že?“
(K) „Jo, dělám to celkem často.“
No co, lepší milosrdná lež, než pravda vyřčená nad Ralf and Laurenem.
Mám 30 minut.
Jdu dolů do prádelny, zapnu žehličku a žehlím jak nikdy, sklady jsou v tomto případě tabu. Za 10 minut jsem hotová, no co, dala jsem si načas, ale chci to mít dokonalé. Vyjdu na světlo v chodbě a koukám, že ty rukávy jsou jak sežvejkaný. „Nemožné, vždyť ta žehlička byla na plno, asi musím i napařovat.“ Vrátím se do prádelny, zapnu žehličku, odložím košili a utíkám do patra pro sklenici s vodou. Mám 18 minut. Po cestě trochu vody vyliju, takže za sebou nechávám černé stopy. Naliju vodu do žehličky, krásně si syčí, mám radost. Dám žehličku na košili a koukám, že těma dírkama neprochází jenom pára, ale i voda, a celkem hodně. Košile je nasáklá, prkno je nasáklé, moje sukně je nasáklá. Stojím a koukám nevěřícně na vodu co teče z žehličky. Košile mokne víc a víc. Sakra, mám už jen 10 minut. Co teď? Sušit košili fénem v jednom z pokojů by byl asi celkem ubohý nápad. Nechat ji uschnout přirozeně by trvalo moc dlouho, a! Dám ji to sušičky. Zbývá 8 minut. Vytahám ručníky ze sušičky a vhodím dovnitř košili. Je tak malá a ubohá, že v té sušičce není ani vidět. Zavřu dveře, navolím šuplík „zákazníci“ a zmáčknu tlačítko start. 45 minut. Koukám nevěřícně na display a říkám si „Kláro, ty krávo“. Zkoumám, jestli nemá sušička tlačítko STOP, stačilo by mi jen pět minut sušení. Nemá. Jdu nahoru a snažím se vypadat děsně zaneprázdněná. Timothy schází dolů a sedá si do lobby, naštěstí se neptá, asi vidí, že jsem děsně zaneprázdněná. Pak ale přemýšlím, jestli náhodou nemůže 45 minut nadbytečného sušení té vzácné košili třeba ublížit. V duchu počítám, kolik peněz mi ještě zbylo, než dostanu výplatu. Na košili to určitě není. Naštěstí přijíždějí noví zákazníci a já je musím ubytovat. Jsem děsně zaneprázdněná. Timothy stále sedí v lobby. Je se svým mobilem a já jsem klidná. Po čtyřiceti minutách scházím dolů, mám pět minut na to, dostat z žehličky přebytečnou vodu. Za tu dobu co jsem byla pryč jí většina odtekla na prkno. Prkno je mokré. Sušička je hotová. Vytáhnu košili, zdá se v pořádku. Z žehličky stále ještě kape, ale není to žádná tragédie. Žehlím. Trocha mokrých flíčků, ale jinak se zdá být košile vyžehlená. Vcházím do chodby a vidím, že ty rukávy jsou jak sežvejkaný. Déja vu. Vezmu si na pomoc Aloise Nebela, „sere pes“. Timothy stále ještě sedí v lobby, dávám mu košili s velkým úsměvem, jako že se nic neděje. Nic se neděje, má prázdniny, tak co by se stresoval. Říká díky a zmuchlá si košili do klína. No jistě,co jsem čekala. Stejně nebyla ani pořádně vyžehlená.
Konečný čas žehlení jedné košile: 85 minut.