1. června ve 12.00 začaly zatím mé nejdelší prázdniny. Jen co jsem odhodila pero a poznámky na stůl, převlíkla si příliš slušivé hadry za vytahané kalhoty a snědla rozvařenou kaši, vydala jsem se to náležitě oslavit do přilehlých parků a čajoven. Ještě ten večer se mi v hlavě nořily plány o tom, co všechno musím do konce září zažít a poznat, kam určitě pojedu, s jakými lidmi se potkám, a co všechno okusím. Od čtyř volných měsícu jsem si slibovala "drogy, sex a rock'n'roll" (just joke, mom).
Teď je skoro měsíc a půl po prvním červnu a když ho tak hodnotím, tak musím s radostí konstatovat, že být akční se mi celkem daří. Proč mi ale nikdo neřekl, že je to tak náročné?
Alba na rajčeti se rozrůstají geometrickou řadou, sbírka turistických map taktéž a zážitky už nestíhám zpracovávat. O jaké zážitky se vlastně jedná?
Abych řekla pravdu, tak nevím. Týden co týden stíhá akce akci a když ne, vezmu kolo a někam jedu. Už jsem stihla pátrat po historii Buchlovic, pořádát mistrovství světa juniorů v orientačním běhu, navštívít nejnudnější narozeninovou párty na celém světě, navštívít velmi charakteristický ostravský hrad, být táborovým vedoucím a úplně zbytečně projet půl republiky na kole. Když se ale ohlédnu zpět, nedokáži si vzpomenout na žádné jednotlivosti, na detaily, které dělají zážitek neopakovatelným.
Týden co týden se snažím uniknout všednosti. Vynakládám energii na získávání zážitků, bažím po dobrodružství, neodpočívám. Čím víc se od ní snažím odpoutat, tím víc mě dohání. Je jen otázkou času, kdy se můj excitovaný stav stane stavem všedním, kdy se stane rutinou.
Ačkoliv jsem si vždycky myslela, že lidé, co sedí doma, musí prošvihnout tolik lákadel života a o tolik musí přijít, nyní dokáži docenit jejich rozvážnost. Aniž by si to uvědomovali, svým životním stylem si připravují perfektní živnou půdu pro zážitky. Tito lidé jsou schopni povídat čtyři hodiny o dovolené v Barcelóně, mučit vás fotkami a prokládat to bezvýznamnými historkami o jídelním lístku. V kontrastu k jejich všední realitě se jedná o něco výjimečného, nového a předtím nepoznaného. V kontrastu k mé všední realitě se jedná o rutinu. Iluze o existenci ráje na zemi vystřidala skepse nad tím, že každý kout na zemi má stejné problémy, jen někde je jich ještě víc.
Zatím, co píšu tento článek, balím si věci na další akci. Čím víc jsem jich zažila, tím míň věcí s sebou beru, protože vím, že jsou úplně zbytečné. Pokud to takhkle půjde dál, dospěji k tomu, že budu jezdit s igelitkou a kartáčkem v zadní kapse kalhot. Jaké to ale mohou být zážitky, když mi nestojí ani za to, se na ně pořádně připravit?
2024 ©