„Ufff, konečně doma“ povzdechla si a nabrala si druhou lžíci jogurtu. Bylo brzo ráno a její žaludek křičel hlady. „Kéž bych to nemusela psát“ pomyslela si, když zírala na prázdnou stránku před sebou. „Jak začít? A hlavně kde?“ Bylo osm ráno, její pokoj naplňovalo sluneční světlo a z otevřeného okna se linul kočičí řev.
„Patnáctého ledna mě vzbudil šílený pocit vzrušení a nadšení, který plynul někde z hloubi mého nekonečně hlubokého nitra (cha, nekonečného nitra, co je to zas za blbost). Pocit, který mě donutil otevřít počítač a začít brouzdat nabídkami letenek napříč celým internetovým prostorem. Našla jsem kvanta a kvanta letů za pár šušňů a po jednom z nich skočila.“ Uchechtla se nad představou, jak směšně by vypadalo skákat po šušních a pokračovala. „Efekt papinova hrnce mě donutil přerušit mé předsevzetí udržet vše v tajnosti a ani ne hodinku potom jsem volala Lídě plná nadšení a očekávání.“ Vzpomněla si na všechny ty pocity, které tehdy prožívala když Lída zvedla telefon. „Lído, Paříž! Vysoukala jsem ze sebe a čekala na reakci na druhém konci drátů. Lída nezklamala. Po pár bezděčných otázkách typu co, kde, kdy, proč, přišlo nadšení. ,Romanťárna‘ řekla Lída a pokračovala škádlením mého antiromantického ega.“ Podrbala se na hlavě, pročetla co napsala a zívla. Nezdálo se jí to dobré, ale přepsat to od začátku by znamenalo začít intenzivněji myslet. Mávla rukou a pokračovala. „Abych to shrnula, koupila jsem si výLET do Paříže, jediný háček byl v tom, že jsem si na něj musela počkat až do konce března.“
Podrbala se na rameni a objevila hmyzí kousanec. „Další? Ksakru, za chvíli se uškrábu.“ A podrbala se znovu. „No a jaká ta Paříž vlastně byla?“ Zeptala se sama sebe a ponořila se hluboko do vzpomínek. „Jediné co mě zpětně napadá je: Fantastická!!!“ V tuto chvíli děkovala sama sobě, že byla tak pilná a vedla si cestovní deník. Byla to jediná její záchrana před tím, vypisovat zde zdlouhavé detaily ve snaze si je uchovat do příštích let. „Jednoduše fantastická.“ Zopakovala znova a jala se hledat nějaké podrobnější informace. „Chodili jsme, fotili jsme, bavili jsme se. Dělali jsme přesně to, co jsme dělat chtěli, jedli jsme croissanty, pili jsme víno a jezdili metrem. Díky stávce francouzských dopravců nám ze sedmi dní udělali jedenáct a my tak měli dostatek času na to, začít se v Paříži nudit.“ Pousmála se nad spojením Paříž – nudit a vzpomněla si na jedny Kanaďany, kteří v kavárně prohlašovali, že se Paříž nikdy nedá projít celá. „Csss, kdyby jen věděli.“ „Z vyhlášené Francouzské kuchyně jsme okusily bagety, döner kebab a gyros, nejfrekventovanější jídla naší asijské čtvrti, a jeden steak, který ačkoli byl objednán jako well-done byl stejně uvnitř růžověj. Když si zkrátka Francouz postaví hlavu, tak přes to vlak nejede.“ Vzpomínal si na všechnu tu aroganci a pozérství a ušklíbla se. „Bydleli jsme u fantastické dvojice srbských kluků, přičemž jejich láska k hudbě nám poskytla několik příležitostí navštívit pár undergroundových koncertů, music klub, nebo si jen vychutnat nedělní oběd s živou hudbou.“ Usmála se a pustila si Miloše na videu. „Kromě jejich štědrosti a pohostinnosti nám nabídli také možnost zakusit, jaké to je být pokousán štěnicí.“ Znova se podrbala, podívala se na všechny ty fleku co má na rukách a vycenila zuby. Při představě, že můžou ty potvůrky bydlet v jejích vlasech se zachvěla. „Snad je nebudu muset ostříhat.“
„Poslední noc jsme trávili na letišti, hráli jsme lodě, psali jsme deník, koukali na Top Gear a bavili se. V Aténách jsme slupli vydatný domácí oběd a po třech hodinkách spánku jsem se vydala zpět do Patrasu. Domů, do Podolí.“ Koukla na čas a znova zívla. Psala to dvě hodiny a teď ji z toho ležení bolí záda.
„Zkrátka a dobře, chcete-li závidět, máte na co, měli jsme se fantasticky!“ Dopsala, poškrábala se a zavřela počítač.