Tento tip na krásný výlet jsem si vezla už z česka. Ještě doma jsem zhlédla všechny díly Objektivu, ve kterých se vyskytovalo Řecko a vybrala si ty nejblíže Patrasu. Dnešnímu výletu dodávala na atraktivitě zubačka, která jezdí strmým horským údolím z Kalavryty do Diakofto a klášter Mega Spileon přilepený na mohutné skalní stěně. Výlet měl jen jeden háček: konal se v sobotu.
Sobota je sice na výlety krásný den, ale ne pokud se člověk musí potýkat s řeckou dopravou; v naší vzdálené vesničce je to s ní naštíru i v pracovních dnech, natož o víkendu. Ranní spoj jel už v šest hodin a na něj navazoval přímý autobus do Kalavryty. Kalavryta je nejen zimním lyžařským rájem typu Špindlerův mlýn, ale zároveň bývalým městem partizánského odboje v druhé světové válce. Naneštěstí je po Řecku proslavena obdobnou historií, jako naše Lidice. 13 prosince 1943 zde německá armáda zastřelila několik stovek mužských obyvatelů nad 13 let. Kromě muzea holokaustu je tohle městečko zajímavé jen tím, jak krásně je spravené. Na každém rohu jeden exkluzivní hotel, kavárny a suvenýry. Město turisticky žije, jak v zimě (lyže), tak i v létě (zubačka). Z Kalavryty jsme se (mě a Táňu posílil ještě Petr) právě zubačkou nechali svést na půl cesty směrem k Diakoftó a vydali se strmým výstupem ke klášteru Mega Spileon. Klášter byl během druhé světové války vybombardován a proto je dnes zcela nový. Jedinou původní částí je kaple, kterou zdobí saze na zdích a desítky orientálně vypadajících kadidelnic. Vonělo to v ní jako v českých čajovnách. Šokující novinkou byla místnost, ve které se nacházely zlaté a stříbrné truhličky obsahující kusy lidských kostí, ba i celých končetin. Hlavou mi proletělo něco jako myšlenky na sektářství a pomatenost..
Z kláštera jsme se vrátili zpět k zubačce a čekali. A čekali. A čekali. Následující úsek cesty měl být zajímavý hlavně výhledy. Zubačka projíždí skalními stěnami a někdy se s nimi míjí jen na centimetry. K Diakofto se sesouvá strmým údolím s horskou řekou, kterou několíkrát přejíždí ze strany na stranu. Do toho se každým kilometrem otevírají nové pohledy na skalnaté stěny, ve kterých jsou krásně vidět pevninotvorné pochody v podobě vrás, až nakonec sjede do roviny směřující k moři, kde leží Diakoftó.
Diakofto je rybářská vesnice/město, které zcela uniklo naší pozornosti, protože jsme utíkali na vlak domů. Jakkoli byl výlet úžasný a turistické atrakce zajímavé, náše mysli halil mrak únavy a vyčerpání. Snad budou zítřky bdělejší a další články zajímavější. Howgh.
2024 ©