On the Road

Celé moje prázdiny se vlečou ve stylu předchozího článku, jen jsem si mezi zábavou a zábavou hodila taky trochu té práce (ale ne zas tak moc, aby se neřeklo). Z práce šup na Terčinu svatbu, která se stala párty roku (foto na mém rajčeti), ze svatby dup a hop a dup a skok do Brna, odkud jsem po pár probdělých nocích přejela na On the Road. Jacka Kerouacka jsem tam sice nepotkala, ale za to jsem měla královské vozítko,osobního řidiče (ne toho na fotce) a další nezachytitelné zážitky do sbírky nezachytitelných zážitků. Nejenže jsme skotačili na skvělou hudbu známých i regionálních kapel, brázdili pardubice na kole, ale došlo i na noční koupání v místní pískovně. 

On the Road mohu vřele doporučit, jedná se o zatím masově nenakažený hudební festival s vloženým divadelním programem, skoro rodinou atmosférou, doplněný o čajovnu a cykloworkshop. "Slavné hvězdy" české hudební scény se jako obyčejní lidi pohybují mezi návštěvníky a labužnicky pocucávají Viléma. Třešničkou na šťopce tohohle fesťáku je dobročinný charakter vystoupení, který účinkujícím kapelám dodává lehkou auru lidskosti, což u některých exotů (Visací zámek) vypadalo velmi komicky. Samotný průběh byl letní idylou. Zatímco slunce prolamovalo strukturální integritu našich mozků, houpali jsme se v rytmech funky rap'n'rollu, cucali pivko a klábosili o nesmrtelnosti chrousta. Nevydrželo to ale dlouho, jakmile na scénu přišli zavylí leč vysloužilí pankáčtí tatíci a rozpumpovali natěšenou underage scénu, vzdálili jsme se co nejdále od pódia s myšlenkami na to, že pankáči by rozhodně měli umírat mladí. Možná že hudba Visacího zámku dokáže s člověkem divy (přesně ve smyslu Damónova motivu: změna hudebních forem může mít za následek změnu státního zřízení), ale spojení libého audia s nelibou vizuální percepcí mělo za následek cirkusové vystoupení starších a utahaných pupkáčů, kteří možná mají styl, ale rozhodně ne auru punkera. Naneštěstí musím konstatovat, že těchhle kapel se na pódiu pohybovalo více a korunoval to Rock'n'roll band Marcela Woodmana, kam se samotný Marcel Woodman dobelhal o důchodcovské berli. Nemám nic proti zlomeným kontníkům, ale stylovej band by tu berli mohl aspoň stylově polepit. Pokud nakonec oddělíme formu a obsah, dvě zcela základní estetické kategorie, můžeme s radostí konstatovat, že obsah dostal formu na lopatky a vztyčil svou vlajku stejně jako Svoboda vedoucí lid na barikády. Bohužel noc se prohlubovala, lidé odpadali a naše cesta do útrob Pardubického sídliště byla příliš dlouhá. Vlahý vánek mi hvízdal ve vlasech zatímco se Christianie řítila do tmy. Jeli jsme cestou a vlastně možná ani ne. Světlo z baterky jakoby se ztrácelo hned poté, co opustilo žárovku a jenom bílé břízy vytvářely koridor v neprostupné tmě mezi rybníky. Po chvíli strachu a obav z neznáma jsme se vynořili u pláží oplatilské pískovny. V dálce se skupina místní mláděže hádala o flašku a my mezitím v tichosti zapluli do vody. Vlevo rákos, vpravo obzor, nad hlavou hvězné nebe. Připadala jsem si jako v reklamě na nový holywoodský romantický film, který se pouští na Valentýna, jen bez toho milostného patosu. Bylo to příliš snové na to aby to byla pravda, ale zima co mi vítr hnal pod triko byla zase příliš reálná na to, aby to byl sen. Do postele jsme se doplazili kolem páté a dlouho jsme se v ní neohřáli. Ráno pár občanských povinností, v poledne zpět na fesťák, pivko, klobás a trochu toho dup a hop a dup a skok až do noci. Zima, déšť a studený nohy nás vyhnali domů, ale ani jsme se nebránili. To nejlepší jsme stihli, atmosféru jsme nacucali do zásoby a ze zážitků žijem dodnes. Myslím, že se stanu štamgastem On the Road, ať už se bude v budoucnu jmenovat jakkoliv, jen když zůstane pořád stejně within reach for normal people. Howgh a ať žijí dobré úmysly..