Obyč den

Dneska jsem opět vstala příliš brzo na to, abych byla vzhůru, a jela jsem zachraňovat svět.

Nevím kdo mi nadělil tu vlastnost šílené zodpovědnosti, ale když už se do něčeho pustím, tak, děj se co děj, si za tím jdu. Jednou takhle jsem se vzbudila a zjistila, že jsem se zavázala zdarma vypomáhat v jednom DDMku. Ušlechtilý to počin, jen kdyby to zatracený Sluníčko neleželo na druhém konci města s omezenou možností přístupových cest. 

Aby tomu nebylo málo, rozhodla jsem se, že deficit svého pohybu budu doplňovat tak, že místo MHD zvolím bicykl, a to v každé situaci, která se mi naskytne. Když si tak ráno na osmou jedu ranním Brnem a chladný vítr prokluzuje mými vlasy,  za nic na světě bych ten pocit nevyměnila. Když si tak ráno jedu ranním Brnem, v jednom týdnu už po čtvrté, a chladný vichr se mísí s kapkami ledového deště, začínám si uvědomovat, že i lidská ochota musí mít své hranice.

Když už jsem dospěla až k tomuto poznání, rozhodla jsem se omezit altruismus a začít se věnovat sama sobě. Zatímco mi někde ve škole probíhala přednáška, chystala jsem se mezi lidi. Vytáhla jsem své nejlepší sekáčové hadry, nahodila voňavku, udělala umělecký rozcuch a vyrazila ven.

Dveře ani nestačily zaklapnout a o patro podemnou už trčela ze dveří ruka s odpadky. "Slečno, prosím vás, mě už ty nohy tolik nesloužej." Calvin Klein se mísil odpadkovým puchem a mému novému já to v tu chvíli došlo. Ať už si člověk namlouvá co chce, jsou prostě věci, které změnit nemůže. Pokud má každý člověk ve svém životě nějaký úděl, pak se mu stejně nevyhne.

Od té doby sice opět trávím svůj volný čas tím, že nosím kolo ze třetího patra dolů, a pak zase pěkně nahoru, ale odpadky už mi nikdo nestrká. Pokud mám zachraňovat svět, tak ať je to aspoň tam, kde si sama vyberu.