Nový začátek

Nemůžu se udržet nenapsat o tom, jak to teda všechno teďka je.

 Asi bude příhodno začít lehkým shrnutím proběhnuvších událostí.

Za prvé, ségra se přestěhovala do Šumperka, za druhé, rodiče si koupili barák a stěhují se ze Šumperka, za třetí, Klára skončila v práci a odjela ze Šumperka, za čtvrté, na pochodu je snad jen jeden Samičí sourozenec, a za páté, zrovna když jsem měla už jen týden před odjezdem, začaly být vztahy mých kamarádů lepší, než celý nekonečný seriál Beverly Hills 90210. Konec starých časů je takový Glutaman zážitků, člověku se pak ani nechce nikam jezdit.

Před příjezdem mého milého do Čech jsem musela zařídit spoustu návštěv a oběhat všechny, které jsem zanedbávala po celou tu dobu, co jsem nebyla v Brně. Započalo to ve středu devátého dubna skvělým pobytem v Lídině péči a péči také Lídiného Ondry. Jen po příjezdu do Brna jsem potkala skoro všechny své vysokoškolské spolužáky, navštívila jsem oblíbené podniky, objevila ty nové, a opominula ty, co nestojí za povšimnutí. Shlédla nezajímavou výstavu, seznámila hromadu lidí, odloudila kamaráda od práce na diplomce, přečkávala zimu a déšť na cizí promoci, jedla indické jídlo a vyreklamovala rok a půl staré rozpadlé boty. Pak jsem doputovala do náruče Klárčiny pohostinnosti a koloběh fascinujících zážitků se roztočil v podobném stylu. Padla piva, jedno dvě a skončily jsme tancem ve vylidněném klubu Metro s DJem v teplákách. Dala jsem si tři hoďky spánku a v pátek jedenáctého dubna v šest dvacet ráno nasedla na autobus na vídeňské letiště.

Únava, vyčerpanost a zbytkový alkohol v krvi mě nejenže udělali totálně apatickou vůči příjezdu mého nanejvýše očekávaného řeckého muže, ale také mi způsobily výpadky angličtiny a vlastně slov vůbec, takže nám nezbylo nic jiného, než na sebe rozpačitě koukat a přemýšlet, proč jsme se to vlastně znova sešli.

Již den po příjezdu jsme strávili den nikoliv snahami o znovu nalezení vzájemné náklonnosti, nýbrž výletem do Kout, kde dobíhal závod Horská výzva, a kde jsme se ve stylu cigánské rodinky sešli všichni i s Terkou, Rajmem, Samíkem a rajmovým tátou. Aby toho ten den nebylo málo, rozhodla jsem se ještě Harisovi ukázat Šumperk a okolí ze hřbetu kola, a pak jej, bez kousky odpočinku a ještě hladového a unaveného, odlifrovala k „Řekovi“. Co se dalo dělat, hospoda již byla zamluvená.

Únava a hlad v kombinaci s pivem a ouzem udělali svoje a co čert nechtěl, večer začal pozvolna, ale skončil divoce. Co jsem si z večera odnesla já, jsou plastové skákající zuby (které mi btw. někdo přibalil i na cestu do Řecka), kyblík plný duhy, úžasné tričko a účet na dvou stranách A5 vypadající jako sešit z hodin matematiky, kde se zrovna probírají rovnoběžky. No a tím to celé začalo.

Pondělí po úřadech a s Adamem na pivu (btw. skvělý večer!!!!!!!!!!!!), úterý brigáda na Chvalčově, středa den na úřadech a návštěvách, čtvrtek Přerovec u babičky a dědy a taky brusle a pivo, a pátek balení, běhání, basket a pokec. No a sobota frr směr jih.

Kdyby let nepřipomínal jízdu auta bez tlumičů po silnici z Malína na Oskavu, asi by mi ani nepřišlo, že někam cestuju. Moje hlava nepobrala ani to, že odjet z bytu znamená už ho nikdy nevidět, protože se prodává, ani to, že „ahoj“ rodičům je málo na to, jak dlouho budu pryč, ani to, že nemůžu napsat ségře a stavit se na kafe a pohrát si s malým panem, co umí říkat „ptáček“. A už vůbec nemusím zmiňovat, jak bude obtížné stavit se k babi na víkend, zaběhat si s Harouškem po lese, zajet s děckama na brusle, nebo si užít nějakou společnou akci.  Během toho drncání mi stihlo dojít jen to, že to kam jedu není můj domov, nemám tam co dělat, nevím, co tam budu dělat a vlastně ani nevím, proč to dělám. Hlavně, že jsem to nutně musela mít. Už teď mi všichni chybíte!