Každý den je čas na zážitky (a někdy až moc)

Včera jsme se vzbudily a bylo asi deset hodin. Jediný pohled z okna stačil k tomu, abychom věděly, že nemůžeme zůstat sedět na zadku a užírat se výčitkami z útržkovitých vzpomínek předešlé noci, ale musíme je utopit ve větrném slunečném dni. Sbalily jsme hektolitry vody, nakoupily potraviny na piknik a vyrazily pokořit druhou stranu vody, na kterou už od příjezdu koukáme. Od dalších lidí jsme už předtím vyzjistily jak se to má s mostem, chodci a trajektem a proto už nic, krom výstražných cedulek, nebránilo přechodu dominanty Korinského zálivu - mostu Rio-Antirio. 

Podle cedulek, které byly překvapivě napsány i v anglickém jazyce, nebyl vchod na únikový chodník zrovna košer, ale dělaly jsme, že jsme z Koreje a negavaríme pařecky. Vyburcované Benovou fotografickou výzvou jsme byly odolné i proti silnému vichru, který odnášel vše, co nebylo připoutáno, a cvakaly jsme foťáky o sto šest. Po hodinové chůzi, která zahrnovala i Tánin investigativní přeběh silnice, jsme došli na druhou stranu do vesnice Antirio. Kormě muzea mostu a pár bust sportovců, zde sice chcípl pes, ale chcípl na dost pěkném místě. Pokud jsem odjížděla s představou Řecka, jako idylické krajiny z katalogu cestovní kanceláře, tak tato vesnice všechny tyto představy splňovala a dokonce převyšovala. Nabílené domky s modrými okenicemi, vzdušný prostor zadrátován telefoní linkou a ošuntělý leč elegantní look.

S kručícím žaludkem, kde sem tam žbluňklo víno, jsme našly nejvhodnější místo na opuštěné pláži a vběhly do vody. Už z mostu jsme viděly, že voda na tomto pobřeží bude mělká, ale že bude tak mělká, to jsme opravdu nečekaly. Po 100 metrech běhu stylu Pobřežní hlídka jsme měly vodu pořád ještě po kotníky a vyhlídky na schlazení mizivé. Smutně jsme se po sobě podívaly, lokly si vína a skoro na povel spadly naznak do vody. Ležely jsme na dně, zarývaly prsty do písku a chytaly proud, mihule potoční hadra. Po pěti minutách v této poloze jsme chytly takový záchvat smíchu, že v blízkém sadu musely opadat úplně všechny olivy. Po dostatečném vylouhování jsme se podělily o chléb a fetu, trochu oschly a vydaly se zpět, chytnout trajekt, co nás zaveze blíž k "domovu". 

Jen co jsme zabouchly dveře od apatrmánu, strhl se vítr, který přinesl bouřku obřích rozměrů a oblohu plnou blesků trvající vpodstatně doteď (druhý den večer). Šťastné z načasování a unavené z chození jsme zalezly ke svým PC s tím, že si každá uděláme chvilku pro sebe a pak se koukneme na film. Naneštěstí nezůstalo jen u toho.

Táně volala její budoucí spolubydlící z kolejí, ať si přijde pro klíče od pokoje a my, jako věrné sestry, se rozhodly ji doprovodit. Natáhly jsme na sebe ošuntělé a zasmrádlé věci v domnění, že jedem jen na otočku, a utíkaly na autobus. Čekání na Agátu jsme trávily povídáním s jedním pákistánským "mladíkem" co zde studuje PhD. a vyzjistily, že předsudky, které Evropa vůči těmto zemím má, jsou často nepodložené, nebo založené na jedné skupině záškodníků, co kazí pověst celému státu.

Jen co Agáta přišla, tak nás informovala, že pozvala všechny naše kamarády z druhých kolejí, což dělalo tak 15 lidí z různých koutů světa a my si jen unaveně povzdechly a šly koupit pivo. Těsně před tím než všichni dorazili si Táňa ulízla zasuchané zasolené vlasy, Klárča oloupala zaschlý prací prášek z mikiny a já uhladila pomačkané triko - holky jako lusk připravené sbalit každého chlapa v místnosti.

Společenský život je velmi náročný a schopnost povídat si s lidmi, natož povídat si s nimi v cizím jazyce, se u mě se zvyšující se únavou snižuje a ke konci úplně odpadá. Ve finále to vypadá tak, že se schovávám za displej fotoaparátu a předstírám soustředění fotografa při práci. Díky tomu mám karty zaplněné fotkami spousty opilých lidí, které jsou po celý druhý den zdrojem zábavy všeho druhu, od vilných pohledů, hyzdících obličejů až k posměchu stereotypních póz fotografovaných objektů.

My s Táňou jsme to zabalily asi ve tři a odplazily jsme se (plazily jsme se únavou, nebyly jsme opilé)  v doprovodu Matta chytit taxi. Ono se to řekne odchytnout taxi, ale těžko se to dělá na částečně osvětlené opuštěné ulici v odlehlém koutu průmyslové zóny a ještě k tomu za deště. Pohádka dopadla dobře, řidič nás hodil domů, Matt zacvakal taxi a i Klárča ráno dorazila vpořádku.

Zatímco píšu tenhle článek, tak čekám až bude minimálně deset večer, což je sice ještě brzský, ale již přijatelný čas pro řecké pařmeny, a vyrážíme s holkama zaplatit drink mladíkovi, co nás jednou v noci vezl domů. Všechny boty promoklé, oblečení pomačkané a kruhy pod očima horší než u šarpeje. Ach kdy ten kolotoč skončí?