Jako tažní ptáci jsme včera prolétli Brnem a zanechali za sebou stopy. Stopy, kterých chce dosáhnout každý. Stopy, které nám budou připomínat, že jsme něčeho dosáhli i my. Stopy, které nám budou připomínat, jak blažené je být čas od času out of reality.
Ačkoli můj žaludek vykazuje jisté příznaky nelibosti, moje duše včera pookřála a bylo ji dopřáno i trochu toho společenského života. A jak to vlastně bylo?
Když jako náhodný cestující projíždíte večer Brnem, můžete si všimnout divných bytostí, které se potulují po ulicích, mluví nesrozumitelnou řečí a jejich chování už nemá s racionalitou nic společného. Stejně jako většinová společnost, má i tahle subkultura svoje normy, které nikoho netlačí ke konformitě, naopak, umožňují rozlet fantazie, kreativity, humoru a komunikace. Díky těmto podivným bytostem se z Brna stává jedna velká sociální síť. A jak se tyto bytosti nazývají? Studenti.
Celý proces proměny začíná kolem šesté/ sedmé v jakémkoliv podniku, kde lze sehnat tu nejdostupnější lidskou drogu s obsahem účinné látky nad jednu setinu promile. (Tortuga)
Jakmile droga zapůsobí započne druhá fáze - proces přeměny struktury lidského myšlení. Dochází k opouštění zažitých stereotypů přemýšlení. Bytosti snižují nároky na běžně vyžadované hodnoty a spokojují se mnohem nižšími standardy. (Čím více hnusného piva, tím lepším se stává)
Třetí fáze je charakteristická změnou percepce a útlumem racionálního uvažování. Právě tahle fáze zapříčiňuje proměnu celé subkultury: nároky už jsou sníženy, na hodnotách nikomu nesejde, neslyším a nevidím nikoho jiného, než osobu s níž se bavím, a moje činy nemají důsledky. Není lepšího stavu pro to, začít pořádně žít.
A to je důvod, proč celé Brno po večerech žije tak, jak to ve dne nedokáže. Pod rouškou noci se studenti plíží městem a jako v obrovské bublině jsou uzavřeni ve svých malých vesmírech. Ve vesmírech, kde je dovoleno vše a hlavně se bavit. A bavit se v rámci všech vesmírů, na které cestou narazí. Společnou silou se stupňuje zábava, činnosti se stáčí do absurdních situací a jediným únikem je smích. Chování malého dítěte vlastní členům subkultury, je tolerováno všemi účastníky nočního života, až na ty, co jím nežijí. Město se stává hrací plánem a zákony pravidly.
Když už je ráno Brno opět zcela normální, přežívají známky nočního života v unikátních výtvorech, které spontánně stvořili lidi, co chtěli žít. Tyto výtvory pak zdobí ulice a připomínají všem, co se na nočním životě někdy podíleli, jak úžasný je to pocit, vytvářet svou vlastní stopu.