To byste nevěřili, co všechno má v Řecku smysl pro humor. Vyjma lidí, kteří nejsou vtipní, ale spíše směšní, tady srší vtipem všechno, co člověka obklopuje. Jestli jste někdy četli o Kocourkově, můžete to pokládat za více než vhodnou představu místního fungování věcí. Můj dnešní příběh se týká domácnosti, prostředí, ve kterém má každá žena více, než mnoho zkušeností, a které se zdá, že nemá již čím překvapit.
Dnes jsem se vzbudila s již jasnou vizí mého dne. S kostkou droždí v lednici a ručně načmáraným receptem, jsem se rozhodla upéct něco, co nám českým holkám velmi chybí. Rozhodla jsem se upéct rohlíky. Pominu-li peripetie se sháněním droždí, zdál se tento recept být jedním z těch jednodušších jak na přípravu, tak na samotnou realizaci. Kromě mísy, kterou jsme zdědily po Benovi a válečku na těsto, místo něhož používáme dřevěný kolík, se v našem provizorně neprovizorním vybavení nacházelo úplně všechno, a já mohla začít s kojením kvasných bakterií, které, jak recept říká, by teplota vyšší mateřského mléka zabila. Nevím co je na tom pravdy, ale moje kvasinky přežily i přes to, že jsem neměla tu možnost porovnat, jaká že ta teplota mateřského mléka vlastně je.
Zatím co si spokojeně bublaly a množily se geometrickou řadou, já vybalovala másílka hotelové velikosti, která jsme vyhrabaly v krabici po Konrádovi, a uváděla je do tekutého stavu. Kdyby jste to někdy potřebovali vědět, tak jedno hotelové másílko = jedna polévková lžíce másla.
Můj postup začal nabírat na obrátkách - do misky letěla mouka, mlíko, vejce, cukr, sůl, to vše pronásledované rukou oprostěnou od všech zlatých, stříbrných i falešně bronzových ozdob, která se jako bachyně v bahně nořila napříč všemi vrstvami, a ňahňala ingredience s takovou vervou, že se všeobjímající a lepivá hmota šplhala po předloktí výš a výš. Nevím co mě to napadlo, ale hlavou mi proletěla myšlenka, že pokud to těsto budu míchat místo jedné ruky dvěma, tak budu dvakrát tak rychleji hotová. Kuchařky už se smějí, nekuchaři záhy pochopí. Pokud je jedna ruka kompletně olepená těstem, pořád ještě je šance, že se alespoň tu druhou podaří zachránit. Pokud ovšem máte olepené obě ruce, stane se vám to, co se stalo mi - přilepíte se ke všemu, na co sáhnete, nebo co se objeví v menší než malé vzdálenosti od těstových rukavic. Zoufalé pokusy o odstranění těsta lžící způsobily jen to, že se lžíce přilepila k mé ruce a stala se součástí sochařské skultury s názvem "Klářina eurytmie".
Ani už nevím, jak se mi podařilo osvobodit ruce, dosypat mouku a opatrně, bez nalepení velkého množství mravenců, vypracovat vláčné nelepivé těsto. Pomoučila jsem jej, jak recept ráčil radit, zatopila mu sporákovou plotýnkou a vydala se do sprchy zbavit můj vlasový koberec přebytečných živočichů. Ti z vás, kdo byli někdy v Řecku určitě ví, jak vypadají zdejší koupelny; ti kteří ještě neměli tu možnost se s nimi seznámit přišli o fantastický zážitek ze sprchy bez závěsu, kultivovaného odtoku, nebo alespoň vaničky k zachycení vody. Konkrétně naše koupelna funguje na principu Artézské studny. Na jednom místě vodu nalijete a ona na druhém místě vyvěrá na povrch. V pouštních podmínkách věru mimořádně žádoucí, nikoli však v podmínkách, kdy mezera pod dveřmi dosahuje centimetrových rozměrů a kdy sklon podlahy směřuje k elektrické zásuvce u vašeho psacího stolu. Osprchovala jsem svůj koberec a cítila, jak mi voda z kanálku zaplavuje prsty u nohou. Překřtila jsem odtokový kanálek na přítokový, ucpala mezeru pod dveřmi ručníkem a čekala až bude voda místo příbývání ubývat. Přemýšlela jsem u toho o ségře a její oblibě v hodinových sprchách, a uchechtla se nad tou představou, kam až by asi dosahovala voda po jejím pobytu v naší koupelně. Mezitím už voda nad kanálkem dělala vír a já přešla do druhé etapy mých sprchovacích radovánek. Moje tělo potřebovalo horkou vodu jako sůl a tak zatímco jsem se nahřívala ze všech stran, zapomněla jsem zaznamenat, co dělá odtokový, respektive přítokový, kanálek v naší podlaze. Teprve po čtvrt hodině jsem se zděsila rozsahu mé katastrofy. Voda ve sprše mi sahala po kotníky a voda na podlaze olizovala stěny v centimetrové výšce. Měla jsem jen dvě možnosti: sedět dalších patnáct minut, mrznou a čekat až se voda vsákne do podlahy, nebo se snažit s minimálním otevřením dveří proskočit do pokoje. Zvolila jsem možnost opustit mou vodní tvrz. Co se dělo dále si pamatuji jen jako záběry zpomaleného filmu: dveře odsouvající těsnění z ručníku; voda prodírající se ven; Klára v ručníku snažící se vodu předhonit a zachránit kabely od počítace. Nakonec jsem stála uprostřed mé sklepní kóje a koukala jak mi přílivové vlny zaplavují chodidla. Našla jsem na tom jen dvě pozitivní věci: 1) Klárčin pokoj je na vyvýšenině, 2) nemusela jsem napouštět extra vodu pro mou zamýšlenou vytírací aktivitu. Zatímco jsem vyždímala dva kýble, vytřela, vysušila podlahu a poznadávala si v momentě, kdy mi do mé laguny spadl ručník z vlasů, mi těsto na rohlíky nadzvedávalo utěrku a hlásilo se o život.
Teď už se na mě směje talíř upečených voňavých rohlíků a další se smějí v troubě. Sedím ve velké kuchyni, píšu tento příběh už na devátou stránku mého školního sešitu a směju se mé vlastní blbosti. Nakonec vlastně není Řecko Kocourkovem, ale já kourkovským radním.