Jak jsem chtěla kytku. Jednu.

Napsal KlarAd. (») 20. 5. 2014, přečteno: 1831×
img-9187.jpg

„Mi se hrozně líbí ten keřostrom co roste u pekárny na rohu, ten co má hromadu růžovejch květů celej rok, no víš přece, taková ta popínavá kytka. Co kdybychom to pořídili na střechu? Víš jak, že bychom tam natáhli drátky mezi ty kovové vzpěry a ono by se to zakrylo a aspoň by na nás sousedi nečuměli.“

„To zní dobře, super nápad. A můžeme vzít taky takovou tu co voní jako jasmín.“

 Asi takhle to začalo: Škrábala jsem šmirglem lak ze židle a v duchu si nadávala, co za debilní nápad jsem to zas vymyslela. Prej zrekonstruovat židle, když se dneska dá na každým rohu koupit kus za pět euro. Škrábala jsem šmirglem všechno, lak, lak pod lakem, dřevo, nehty a když mi ujela ruka tak i koleno. Chtěla jsem spát nebo jíst čokoládu, ranní směna dokáže člověka rozkopat. Haris seděl vedle a koukal na mě. Gentleman. Měla jsem chuť přejet šmirglem i jeho. Seděl a rozplýval se nad tím, jak si tu střechu na léto trošku vyspravíme. No a já se neopomněla zmínit o té kytce.

Asi o týden později u oběda mě překvapil notnou dávkou vlastní iniciativy, když se vytasil s otázkou, zda-li bychom nemohli v sobotu před tím, než půjdu do práce, zajít pro ty kytky. Skoro mi zaskočil lilek v krku. Kytky? Ty jako vážně chceš ty kytky? No proč ne, odpověděla jsem s vědomím toho, že sobota ráno je den, kdy budou rodiče v práci a tudíž nás neuvidí krást truhlíky ze zahrady a dávat do nich popínavé rostliny, které s nejvyšší pravděpodobností nepřežijí týden a pokud ano, tak obrostou celej barák a budou lákat hmyz z širokého okolí. V sobotu můžu, proč ne.

A tak jsem šli. Byla sobota a venku po dlouhé době trochu vysvitlo sluníčko, které stejně nic nezměnilo na tom, že je prostě zima. Opustili jsme dvoreček, zahnuli za roh a pak ještě jednou a stanuli jsme před květinářstvím, které se vší hrdostí a slávou květinářství prodávalo všeho všudy pět kousků popínavých rostlin a tři kaktusy. „Když já jsem chtěla tu růžovou, takovou tu co je u té pekárny, s těma květama víš“ mumlala jsem hlasem zklamaného děcka. No co naděláme, kytky chtěl, ale abychom pro ně zajeli někam, kde mají výběr, to už ho nenapadlo. Abych ocenila jeho iniciativu vybrali jsme jinou růžovou kytku, která už sice tak popínavá není, ale když se bude dostatečně často uvazovat, možná, že se nechá přesvědčit. A jasmín, který moc hezky voněl, ale vypadal trochu zdechle. Měla jsem z nich radost, moje první kytky v životě a nejsou kaktus.

Když jsme přišli k domovním dveřím, jsouce si vědoma toho, že pokud to neuděláme teď, neuděláme to nikdy, donutila jsem Harise sebrat ze zahrady dva truhlíky, provázek, kleště, hnojivo a konev a nacpat to všechno rovnou do výtahu, takže nebudem muset jak troubové chodit na desetkrát. A to byla chyba. Babička přivolaná nezvyklým rachotem v chodbě, přišla se podívat, co to tam děláme. Bylo mi úplně jasné, co to znamená, konec skrývání, byli jsme přistiženi. Od teď přibude na Zemi každou minutou o jednoho člověka navíc, který bude vědět o tom, že Klára donutila Harise zútulnit střechu, že zase vymyslela další hovadinu, která v brzké budoucnosti upadne v zapomnění. No můžu já za to, že mě nebaví nic nedělat?

Když jsme dosmýkali všechny ty krámy na střechu a já se dala do přesazování, Haris se jal uvazovat lanko mezi kovové vzpěry. Lanko. To jsem si myslela do té doby, než jsem k němu přivázala první kytku. Představte si, že vezmete drátek s bužírkou, velmi tenkou bužírkou, a ten drátek vyhodíte. Logicky vám zbude bužírka. Když vám ale zbude velmi tenká bužírka, má taková věc vlastnost gumičky, která ztratila svou elasticitu, takže se vlastně jen roztahuje a roztahuje a roztahuje. A tak se tahle „lanka“ pod vahou těch popínavých rostlinek prodlužovala a prodlužovala až si jednotlivé šlahounky jeden po druhém poslušně polehaly zpět na zem. No co se dá dělat, zejtra zajdem koupit drátek.

Když mě Haris tu noc vyzvedával v práci, hlásil, že se byl táta podívat na střeše a že se našim bužírkám hrozně smál. To by bylo super, kdyby se jen smál, ba co víc, on se rozhodl, že těm kytkám postaví laťkovou stěnu. No pane jo. Ale byla jsem v klidu, jak znám řecké kutily, za měsíc si možná půjdou něco změřit a za dva už na to zapomenou.

Nezapomněli, v pondělí před obědem dorazila hromada smrkových latěk a po něm jsme místo siesty jeli pro náplň do nastřelovací pistole. Situace byla vážná. Měla jsem jeden jediný volný den a místo fotografické procházky mě čekalo pár hodin stavařské činnosti s kutily, jejichž schopnosti předčí i Pata a Mata.

Řekla jsem si, že je tohle čistě klučičí záležitost. Jiannis vypadal, že je po dlouhé době zase spasen ze svého televizního stereotypu a Haris vypadal jak malej kluk co dostal Merkura. (ne, že bych někdy nějakého viděla, ale přestavuji si, že vypadal přesně takhle). Chodil s tužkou za uchem a s metrem za pasem a neustále se ptal, tak co, jdem už na to? Vzala jsem si v poklidu foťáky a knihu, že budu jen sedět a do ničeho se nemíchat, že oni to určitě zvládnou i bez mých rad. To mi vydrželo asi tak prvních patnáct minut.

Když jsem celých patnáct minut strávila koukáním na to, jak Jiannisovi padaj na hlavu laťky, protože je Haris drží za blbý konec, nebo jak se snaží přibít laťky stylem „to nějak vyjde“ bez toho aniž by si spočítali velikost rozestupů, nemohla jsem k tomu neříct svoje. Cítila jsem povinnost vůči těmto bezbranným a naivním tvorečkům, povinnost jakou cítí děda k vnoučeti, které si chce postavit bunkr na stromě, povinnost, jakou cítí matka k dceři, když poprvé pere barevné prádlo. Takovou povinnost jsem k nim cítila a nemohla jsem jinak, než zakročit. Než jsem však pronesla svoje první „a nebylo by lepší..“ otevřely se dveře a vešla Maria. Podívala se na jejich rozestavené veledílo, chopila se metru a začala jim vysvětlovat, jak se to má dělat. Nevím proč hlavy rodiny musí mít pocit, že všechno ví nejlíp. Zase jsem si sedla. Co se budu vměšovat do rodinných záležitostí. Hlavou mi proletělo, že jsem přece nechtěla nic jiného než jednu kytku s růžovými květy a že ani tu jsem vlastně nedostala. Místo toho mám na střeše živé představení Kutila Tima a skládku materiálu, který mě ani nenechají zaplatit. Šla jsem jim alespoň koupit pivo a pak jsme to společnými silami dovedli ke konci.

Když už bylo kolem desáté večer a Jiannis chtěl urputně pokračovat ve stavění dalších a dalších stěn, musela zakročit Maria a odlákat ho na jídlo, aby vůbec šel. Když jsme uklidili střechu a odtahali nářadí do přístěnku, nezdála se ta dřevěná mříž až zas tak hrozná. Teď mi ty kytky ale nesmí chcípnout.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
kapča z IP 188.116.67.*** | 21.5.2014 20:47
Jako bych tam seděla s tebou. Dnes, poučena zkušenostmi, bych si k tomu dala sklenku vína a nechala bych je, ať se baví. Hlavně, když to nemusím dělat já. Jo a přimysli si k tomu naše horko, které dnes panuje a Řecko bude dokonalé. papa
Terr z IP 212.80.64.*** | 20.5.2014 19:35
:D :D :D :D ses jeste nepoucila?!! :D


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a dvě