Jak Patras zasáhl karneval

Přišel Únor, teda už před notnou dávkou dnů, a přinesl do Patrasu vlnu karnevalové zábavy. Ačkoliv by se nám mohlo zdát, že potenciál vydělat peníze a ubavit se k smrti, který karneval skrývá, se nedá propást, mohu směle říci, že se propást klidně dá. Nevím jestli je to jen řecká doména, nebo by toho byly schopny i jiné pozemské rasy, ale zde je zvykem těžit z toho, z čeho se těžit nedá a nevšímat si toho, co by za povšimnutí rozhodně stálo. Během února se, kromě svátku svatého Xaralampose, vystřídalo mnoho dalších a rozhodně méně významných dní, kdy byly zavřené minimálně školy, když už ne celá města. Měli jsme pár nepovšimnutých a bezvýznamných stávek, nějaké svaté, dny studentů, den souvlaki také den kdy se pouští draci. Až na pár vyjímek jsme kromě barů zavřeli všechno a oddávali se slastnému popíjení zakaleného a předraženého ouza. Prokrastinace zkrátka zafungovala i na krizi a řecko, potažmo Patras, znovu ožili. 

Už od ledna se Patras oddával karnevalovému šílení. Každý večer se městem potulovaly kreatury s barevnými vlasy, píšťalkami a často v podstatě polonahé. Přesouvaly se z baru do baru, někdy z baru do školy a někdy ze školy do baru, a někdy ani neměly masky. Během dne souvlaki se pohybovaly mezi otevřenými grily a schovávaly se v oblacích voňavého kouře, který halil celé město. Ulice byly pokryty konfetami a girlandami, které se úklidová četa marně snažila každý večer zamaskovat chobotem svého vysavače. Ačkoliv takto město vypadalo už od posledního lednového týdne, největší slávu zažilo až tento víkend 25. - 26. února, kdy nám začala závěrečná karnevalová Parade (údajně třetí největší na světě), která kromě fantastické atmosféry skýtala také omluvu pro odkládání školní práce, a to nejen pro nás, ale také pro učitele. Sobotu i neděli protančil Patras všechny svoje boty, a když už ne Patras řecký, tak alespoň ten Erasmácký.

V sobotu jsme vyrazili až když už se smrákalo. Zaplnili jsme celý vagón tramvajovlaku a vydali se podívat, co že se to teda ve městě děje. Nejprve jsme se oddávali troše rozpačitého postávání a focení, zklamáni z přemíry našich očekávání v kontrastu s úrovní celé akce, ale potom se všechno rozjelo. Vydali jsme se proti proudu průvodu, hlasitá hudba nás vtahovala do víru tance, úlovky karnevalového vybavení popadané po zemi nás dozdobovaly a my jen horko těžko odolávali extatickým pocitům Orfického motivu. Ti co pili se díky tanci ani neopili, ti co nepili zažívali opilecké pocity mlžných vizí a popuštěných sebezáhran. Dotančili jsme tak daleko, že průvod se ve svých počátcích teprve rozpačitě formoval a tak jsme využili situace a skočili za špagátek ohraničující oficiální cestu Parade. Tančili jsme, smáli jsme se, dělali jsme že patříme ke skupině před námi a užívali jsme si free pocitu, který může mít jen cizinec v cizím městě v cizím státě. Brzo nás vyhodili, tak jsme šli na zmrzku. Nevím kolik každý z nás snědl kopečků, ale zmrzlinové koule nás chladily v žaludku a žhavá nálada trochu opadla. Odebrali jsme se směrem k německé hospodě, kde jsme náhodou potkali další velmi početnou skupinu našeho kolejového osazenstva. Vstup do baru 5€ nás od něj spolehlivě odradil a tak jsme odtančili do sítě ulic, které přece skýtaly daleko lepší možnost pobavit se, než sezení za stolem. Nakonec jsme se zastavili na nejrušnějším místě před jedním barem, který vyhrával velmi hasitou hudbu a tančili a tančili co to šlo. Zprvu jsme byli sami, postupně se ale přidávali kolemjdoucí, a nakonec jsme roztančili celou ulici. Nevím jak dlouho jsme tam strávili, ale tuším, že nějaká hodinka až dvě to klidně být mohly. Pak naštěstí přišel můj hrdinný rek, vysvobodil mě ze začarovaného kruhu tance, napojil mi velblouda a posadil na schodek, abych si oddechla. Notně po půlnoci se ostatní odebrali na vlak (můžeme jen zatleskat řeckým železnicím, že dostali nápad vypravit vlak mimo oficiálně stanovené hodiny) a my se odebrali na neuvěřitelně dlouhou půlhodinovou tůru k nejbližší vymodlené posteli. Domů jsem přišla ve dvě odpoledne a těšila se jak si protřídím fotky a dospím to, co jsem nestihla. Ach jaký omyl mi to osud přichystal.

Sotva jsem vylezla ze sprchy přišla Dana s Verčou, stále ještě, nebo už oblečené v karnevalovém, a já zjistila, že ve čtyři začíná Parade a v pět se tam odjíždí. Moje otázka: "Jaká parade? Vždyť byla přece včera ne?" se přešla jen pohrdavým úšklebkem, který naznačoval: "Tys ještě nebyla na fejsbuku jo?" a já s hrůzou zjistila, že se koná ještě jedno kolo toho naprosto vyčerpávajícího tanečně-hudebně-maskovaného šílenství. Dala jsem si snídani, natáhla si kalhoty a k smrti unavená a unaveností protivná se odebrala na vlak. Moje mysl neměla náladu, moje tělo nemělo energii, moji kamarádi ztratili svůj vtip. Brzy jsem se ve městě odloučila od mé skupiny a vydala se s foťákem ztratit do davu. Půl hodinu jsem se toulala mezi lidmi a rozmýšlela se, kterým vlakem pojedu, než mi někdo zaťukal na rameno. Byl to Sagar, stál se všemi ostatními za mnou a ukazoval mi, ať se k nim připojím. Neměla jsem odvahu říct tomuto nepálskému krasavci ne, a tak jsem jen oddaně následovala vůdce našeho miniprůvodu, abych minimalizovala energetické náklady na individuální přemýšlení. V jednom momentě, kdy jsme stáli a koukali, všichni vpodstatě bez nálady, se Kivanč, který celý předchozí večer prospal na kolejích, vzchopil a začal tančit, skotačit a rošťačit takovým způsobem, že nás všechny nabyl čerstvým elánem a rozhýbal nás k akci. Jako mávnutím kouzelného proutku jsme opět tančili ulicí, ačkoliv bylo ještě denní světlo, opět jsme vtipkovali a opět jsme to byli my, parta hic lidí celého světa. Dělali jsme to tak dlouho, až jsme narazili na poslední vůz karnevalové Parade, na vůz plný čokolád, který je rozhazoval do davu, na balkóny i do aut. Utvořili jsme rojnici a v útočné formaci následovali vůz, sbírajíce sladkosti jako na běžícím pásu. Šli jsme jako osel za mrkví a šli jsme tak dlouho, až jsme došli na hlavní náměstí, kde jsme se ocitli v záběru televizních kamer. Pak jsme další dlouhý časový blok pokračovali dál ulicí až do míst, kde se z parade stala jen rozplizlá nezajímavá skupina vyšňořených lidí. Byla tma, vůz byl prázdný a my byli k smrti unavení. Sedli jsme na Plateu Georgiu, dávali rest našim ubohým končetinám a konzumovali mini čokoládky polské kvality.

Zatímco jsme seděli, začali nás náhodně nacházet další kusy přátel, které jsme cestou ztratily, a také opouštět ty, které už toho měly dost. Vytříděné jádro se odebralo do přístavu, kde se měl za pár hodin pálit král karnevalu (och, podobně úžasné jako pálení čarodějnice..) a kde se také nacházel velmi malý a velmi dětský lunapark. Chtěla jsme všechny zasvětit do tajů bruslení, ale led byl přeplněný malými skřety, kteří více, než že bruslili, byli poponášeni přecitlivělými rodiči a zabírali místo nám expertům a dalším profesionálům z Nepálu a Pákistánu. Koupili jsme si místo toho popcorn, házeli ho po sobě, a měli jednu z těch chvil, kdy se člověk cítí nepostradatelnou součástí širšího společenství. Pálení samo o sobě bylo o ničem a tak jsme se už v jedenáct na pokraji našich sil odebrali na vlak zpět. Vyčerpaní, s bolavýma nohama, přeplněnými foťáky, ale šťastní a veselí. Nikdy předtím jsem nezažila pocit takového opojení bez kapky opájení a musím říct, že je to fantastická zkušenost.