Je sedm ráno, a zatímco si žvejkáním snídaně krátím čas před otevřením bankovní instituce, přemýšlím co teď bude. Jen pár hodin a můj skromný studentský život bude ocelovým ptákem pochybné konstrukční kvality přenesen o dvě hodiny a časové pásmo jinam. Podle reakcí okolí, které poslední dva týdny zažívám, bude můj život vypadat asi jako život občana v programu na ochranu svědků spojený s výletem do Delta kvadrantu.
Vezmeme-li si taťkovo oblíbené schéma toku času v návaznoti na vývojové stádium člověka, pak dostaneme optimistické výsledky kvantitativného zkoumání. Obává-li se někdo, že čas, který budu pryč je příliš dlouhý, pak je třeba uvědomit si, že nejdelší bude zcela jasně pro mě. Bude totiž tvořit necelou 1/23 mého života, což je v přepočtu na desetinou soustavu asi 0,0435 času, který jsem žila doteď. Aby nedošlo k faux-pas, tak zprůměruji-li věk mých rodičů, má absence pro ně bude trvat pouze 2 setiny času, který žili dodnes. A pak že řeč čísel není milosrdná.
Matematické termíny se bohužel hodí jen pro účely kvantitativního zkoumání, záležitost ryze lidskou, o které pohovořím dále, už nepojmou. Jak jednou řekl Tuvok: "Vaše emoce komplikují naši situaci." Ovládat vulkánskou logiku, a vlastně ovládat se, je privilegium jen menšiny z lidské populace. Samotné emoce, a jejich dopad na člověka, jsou předmětem kritiky už dobrých 2000 let a nikomu se je ještě nepodařilo uspokojivě potlačit. Jakkoliv je tento faktor lidství důležitý, podílí se jen na tom, že je člověk věčně nespokojený.
Proč ale vytahuji na světlo světa tak ošemetnou, a hlavně tak soukromou věc? Protože jsem včera večer odjíždela z domu, a přes všechny racionální argumenty a grafy s dvěmi nezávisle proměnnými, se mi prostě hrozně stýskalo.
2024 ©