Už dva týdny trochu smutně poslouchám, jak se lidé kolem mě domlouvají na návštěvy hokejových zápasů v místních putykách. Už dva týdny po večerech poslouchám, jak celé brno v jeden moment křičí, výská, tleská a zpívá. Už dva týdny si říkám, že být součástí davového šílenství musí být super. Rozhodnutí navštívit taky jeden takový zápas padlo a já začala shánět lidi, kteří by mě podpořili.
Náš fandící tým byl sestaven ze směsi studentů filosofické fakulty, a možná by se dost dobře mohl stát základem úspěšného sitcomu. Intelektuál co se na hokej vlastně koukat nechtěl; slečna pod vlivem (alkoholu), která byla příliš hyperaktivní na to, aby se koukat vydržela; slečna v depresi, která nejenže otravovala všechny ostatní, ale její cíl nebyl hokej, nýbrž svíčková v hospodě U Čápa; a já, jedinec, který se chtěl na chvíli utopit v davu a stát se součástí mechanismu na výrobu fandění.
Slečna v depresi a intelektuál to zabalili po první třetině a odcházeli na svíčkovou k Čápovi. Slečna pod vlivem se do stala ještě víc pod vliv a já jsem pozorovala dav, jehož součástí jsem se tak moc chtěla stát.
Lidé v tranzu s očima přilepenýma na flekatou zeď s pohyby, jimiž se snažili hokejistům pomáhat. Barvy, dresy, trubky i klobouky, vyhastrošení v národních barvách, jako by jim to k něčemu bylo. Lidé, kteří nic jiného nevnímali. A v tu chvíli, jak jsem je tak pozorovala, mi došlo, že příště nemusím skládat žádný fandící dream team. Jakmile je člověk fanouškem, jakmile je s ostatními spojen jedinou ideou, pak na ničem jiném už nezáleží.
2024 ©