Dnes je den posledních věcí. Myslím, že to všichni znáte, v poslední den dlouhodobějšího pobytu chcete prostě stihnout všechno to, co jste tady za celých devět měsíců běžně dělali, jen díky časovému pressu se z těchto běžných aktivit stává něco, jako rychlé filmové záběry, které sice dohromady skládají dokonalý obraz a letní idylu, ale samy o sobě jsou věru bezcenné. Rozhodla jsem se, že si jeden takový dokonalý obraz vytvořím. Hned po čaji půjdu na pláž, tak hoďka by mi mohla stačit, poslední koupání nechám nočnímu šeru. Po posledním ručně vařeném obědu bych mohla poslední procházkou obejít můj oblíbený běhací park a cestou zpět se stavit na poslední zmrzlinu v Caravel. Myslím, že ani tentokrát si nedám nic jiného než třešňovou příchuť. Poslední třešňová. Se zmrzkou v ruce pak zabočím do pekařství koupit si mé poslední sušenky k poslednímu vlastoručně vařenému řeckému kafi, které budu naposled pít na sofach, snad i v přítomnosti nějakých lidí. Možná budu hrát svou poslední Malaku (karetní hra). I když se to nyní zdá bláhové, po sušenkách bych ráda dostala svůj poslední hlad, protože nestihnout poslední návštěvu Souvlakerie Nostalgia by byl smrtelný hřích. Myslím, že si také v peripteru koupím poslední pivo, vezmu raději všechny typy, ještě jsem se totiž nerozhodla, které mám nejradši, a pak mě vlak naposledy sveze zpět na koleje. Až budu míjet zelináře na zastávce, tak řeknu poslední Gia a možná si tam naposled i něco koupím. Ještě nevím. Na kolejích naposled posedím s mými přáteli a pak zde půjdu naposled spát. Nevezmu si špunty, ať slyším poslední krákání pávů za zahradou a poslední zvuky odpadu v trubkách před mými dveřmi. A až se zde naposledy probudím, všechno už bude jinak.