Cesta z města

Aby bylo všem jasno, tak delší proluka mezi mými články byla způsobena jen tím, že jsem absolvovala Greektrip po starých antických památkách, přírodních zajímavostech a prachobyčejných městech. Půjčené auto dotstalo jméno Gracy, naložilo Kapču, čtyři čiperné holky a pevně v rukou velitele vozu se vydalo na výlet. Plán byl jasný: 1) nechat si věštit z pařátků v Delfách, 2) pokochat se mystikou klášterů v oblasti Meteora, 3)  slyšet padat minci v Epidavrově divadle a 4) žasnout nad zašlou slávou starověkých Mykén. Tyto hlavní body doplnilo nesčetné množství náhodných zastávek, které více, či méně předčily očekávání hlavních turistických atrakcí. A jaké to vlastně bylo? Jen čtěte dál!

Po čtvrtečním kurzu řeckého jazyka, kde nás slečna učitelka tři hodiny mučila psaním svých jmen v řecké abecedě, jsme vyzvedly v Agyiu baťůžky s menším než malým množstvím věcí, naházely je do pidi kufru naší Gracy a vydaly se na pouť po historii evropské civilizace. Svůj výlet jsme začali stylově na palubě trajektu, který nás převezl na druhou stranu Korintského zálivu, do okresu zvaného Αιτωλοακαρνανία. Po dvou hodinách jízdy tmou, po tisíci zatáček a třiceti strmých srázech, jsme dojeli do Delf, do místa, kde se nacházela nejslavnější věštírna a posvátné místo starého Řecka. Ubytovali jsme se v hotelu Sibyla (jak příznačné), na chvíli ještě procapkali ponuré uličky starého městečka a pak celí zničení šli rovnou spát.

V pátek ráno nás probudilo sluníčko prolézající nedobytnými dřevěnými okenicemi a donutilo nás vylézt zpod přikrývek do promrzlého pokoje. Pokusily jsme se o trochu hygieny a vyrazily do prosluněné kavárny pod balkónem. Zatímco jsme rozmrzávaly, rozmýšlely jsme trasu našeho postupu a schopnosti jednotlivých členů. Recepční z hotelu nás totiž překvapil informací, že jeskyně, kde věštkyně Pýthie seděla na bájné trojnožce, je čtyři hodiny cesty vysoko v horách. Já hnána touhou stanout na místě, o kterém jsem se zatím jen učila a ostaní poháněni mnou, jsme našli vhodný kompromis a vyrazili na obhlídku kamenů v místním archeologickém nalezišti. 

Vzhledem k tomu, že bylo zrovna 28. října, tzn. národní svátek Oxi day, byl vstup do areálu Apollónova chrámu zdarma a my se zde mohli s radostí mačkat s další tisícovkou historiechtivých turistů. Jedno se těmto ruinám musí nechat, když člověk stojí nad rozpadlým sloupem obrovských rozměrů a kouká na všechny ty propracované detaily, cítí nejen úctu ke kořenům jeho civilizace, ale také hrůzu a strach z moci, kterou tato civilizace kdysi měla. No.. možná to cítí jen moje Estetické ego, ale cítí to silně.. Po zkouknutí zbytků chrámu, zbytků sloupů, polovičních zbytků divadla a vcelku zachovalého stadionu jsme se přesunuli na druhé turistům přizpůsobené místo v Delfách k Tholosu. Tato kruhovitá stavba je zajímavá především tím, že se nikde nedozvíte, k čemu sloužila. Následovalo skupinové foto a přesun na půli cesty k jeskyni nad městem. Gracy s objemem 1.2 do kopců pěkně supěla, ale i přes naše mapařské záseky to nevzdala a dovezla nás asi tři kiláky od vchodu do jeskyně. Masňácky jen s foťákem a flaškou na posvátnou vodu (která tam samozřejmě nebyla) jsme docupitali k dírce mezi kameny, kde cesta končila. Nedůvěřive jsem se optala jednoho novozélanďana jestli to je TA jeskyně a on, že tedy jako je, tak jsme vlezli dovnitř. Jaké bylo překvapení, když se před námi otevřel ohromný prostor s krápníkovou výzdobou a úžasnou akustikou. Místo mělo svého Genia Loci a my si řekli, že je potřeba to pořádně prozkoumat. Bez baterek a s rukama plnýma zbytečnejch krámu jsme packali přes krápníkovou výzdobu, až jsme vypátrali lano vedoucí někam do útrob. Patrně už tam byl někdo další, protože jsme viděli mihotavé světlo a zvuky neustálého zakopávání, koluzání a nadávání. Po pár vteřinách vyschízovaného strachu z antického bubáka se ze tmy vynořil druhý novozélanďan, přivedl Pavla, který se nám v těch hlubinách taktéž ztratil, a posvítil nám na cestu zpět. Nebýt zbylé osádky našeho auta, zůstala bych tam asi doteď. Byla jsem fascinována a moje zvědavost se teprve dostávala do obrátek. Sebrala jsem svou prázdnou plastovou lahev a stále ve svých myšlenkách se odebrala zpět k autu. Kam teď? Směr Meteora.

Meteora se od Delf nachází ještě tak třista kilometrů a i přes vzdálenost, kterou jsme museli urazit, jsme si cestu zpestřili hledáním pomníku spartského krále Leonidase I., který vedl své vojsko do bivy u Thermopyl. Podle pokynů průvodce jsme hledali soutěsku v horách a u opuštěné pumpy zahnuli směrem k ní. Po pětistech metrech ztratila cesta svůj asfaltových povrch a po dalších třista už jakýkoliv povrch. Stopovali jsme jedno auto, které vypadalo stejně zmateně jako my a doufali, že je i úplně stejně Leonidasechtivé. Jaké překvapení, když nás zavedlo přímo k opuštěných termálním pramenům s vařící sirnou vodou, kde jedinou civilizaci představoval francouzský karavan a toulavý pes. V tu chvíli nám bylo jasné, jak Thermopyly dostaly svůj název (není-li tedy termální od slova Thermopyl). Z auta před námi vypadli dva chlapi, zapálili si brko a vpluli do vody. Po vydatné koupeli těch odvážnějších z nás, jsme se podle pokynů místních malakas vydali na lov udatného bojovníka, kde jsme zjistili, že bitva tedy určitě neprobíhala v soutěsce. Pár fotek, nalodit se a ujíždět dál směr - Meteora.

Meteora je nejoblibenější turisticky navštěvované místo v Řecku. S trochou představivosti by se dala přirovnat k Teplicko-Adršpašským skalám, alespoň co se do počtu turistů týče. Jedná se o zvláštní geologickou oblast, kde vlivem různých činitelů a eroze, zůstaly stát jen skalní homole na jejichž vršcích stojí kláštery staré stovky let. Tyto kláštery byly kdysi přístupné jen po skládacích žebřících, později používali pro dopravu síť vytahovanou pomocí kladky. Jak si můžete domyslet, jedná se o oblast věru exponovanou a věru drahou, proto pro nás nebylo překvapení, že nemají žádný volný pokoj, natož pokoj pro pět lidí. Po zvážení možností jsme se rozhodli riskovat a zabůkovali jsme jeden dražší pokoj pro čtyři s tím, že se nějak pokusíme pátého propašovat dovnitř. Po příjezdu na místo jsme zůstali stát s pusou dokořán, protože hotel vypadal spíš jako palác pro lidi na líbánkách, než pro zapocené a ušmudlané nocležníky smrdící po vajíčkách. Předem dohodnutá strategie pašování byla úspěšná a my hupsli do postelí (já teda na zem) nabrat energii na zítřejší výstupy.

Ráno bylo obdobné jako v pátek, jen s tím rozdílem, že jsme si užívali nejen omračující pohled z balkónu, ale také královskou hotelovou snídani. Gracy se po studené noci nechtělo vozit naše těžké zadky, ale po chvíli přemlouvání už nás vezla vzhůru ke hvězdám a klášterům. Zážitek z toho se nedá popsat, holt se podívejte na fotky. Přeskočím proto k cestě z Meteory. A kam? Směr Atény.

V Aténách nesehnala Táňa kvůli prodlouženému víkendu pokoj v hotelu, kde už bydlela, ale narazila na levnou turistickou ubytovnu přimo v centru. Myslím, že pátrání po ní nám zabralo asi jen hodinu (bez mapy), ale i tak jsme nakonec dojeli. Holky se šly optat na recepci co a jak, a já s Pavlem jsme čekali u auta, co se bude dít. V momentě u nás byli tři podivní nabouchaní chlapi s kšiltovakama, ptali se nás co tam chcem, kdo jsme, svítili nám do auta a vytahovali policejní odznaky z poza budny. Nakonec se nám s roztěkaným pohledem omluvili a odběhli opodál ke slečnám, které svůdně kroutily zadkem navlečeným do menšího mini, než by bylo únosné. Celou tuto scénu pozorovali slizouni nejvyššího kalibru, kteří se, s rukami v kapsách a pohledem supa, plížili kolem. Jen co byly holky zpět a Pavel šel popojet s autem, jsme byly častovány pískáním, komentáři a zároveň nenávistnými pohledy potencionální konkurence. Už bez báglů a jen s pár šušněmi v kapse, jsme se šli před spaním projít, a došlo nám, že jestli mají Atény svůj Cejl, pak je to právě naše ulice. Pro pobavení zasvědcených se ta úplně nejhorší ulice jmenuje Sokratou a ta druhá nejhorší Aristotelou, jestli je v tom nějaká skrytá vzaba zatím nevím, ale jestli ano, pak se o tom určitě dozvíte.

Pavel ještě v noci odletěl do Česka a my druhý den vypadly co nejdříve to šlo. Bloudění v Aténách se kupodivu nekonalo (a to prosím i bez mapy) a my svištěly směr Korintos, pokochat se výhledem na uměle vyhloubený kanál. Ačkoliv přes tento kanál vede dálnice, a každá jsme přes něj alespoň jednou jela, stejně jsme jej nenašly, a namířily si to tudíž přímo na Epidavros, kde se nachází obrovské divadlo známé především svou výbornou akustikou. Toto divadlo má kapacitu 15.000 diváků a hostilo hry významných řeckých autorů, např. Pausania. Cesta do Epidavru už konečně vypadala jako cesta z města. Krajina se změnila z vyprahlé pouště na borovicové háje pokrývající svahy spadající až do moře. Cesta se klikatila nad zálivy, hudba hrála na plné pecky a my holky si užívaly svobodu, kterou nám Gracy propůjčila. Než jsme dorazily k velkému divadlu, zahnuli jsme do městečka Antický Epidavros, kde se kromě romantické zátoky, která jako by katalogu cestovky z oka vypadla, nacházelo i malé divadlo a spousta mandarinkových stromů. Pokochat, hupsnout do auta a pokračovat v jízdě. Velké divadlo bylo opravdu obrovských rozměrů a v případě akustiky průvodce opravdu nelhal. Slyšela jsem každé slovo, které si lidé uprostřed šeptali, slyšela jsem minci, která spadla na zem (oblíbený trik průvodců), slyšela jsem trhající se papír, a dokonce zpívající důchodkyni. Seděla jsem těsně nahoře a stejně jsem všechno slyšela.. neuvěřitelné. Udělaly jsme skupinové foto, odebraly se k autu, a namířily si to do Nafplia, podle průvodce jednoho z nejromantičtějších měst v Řecku.

Nafplio se pyšní třemi pevnostmi, které byly využívány zároveň jako vězení, a také malebnými uličkami přístavního města. Protože jsme si předem nebůkovali pokoj, dorazily jsme do města kolem šesté, a jaly se hledat něco levného v moři přeexponovaných cen. Zkusily jsme zaklepat u prvních dveří kouzelného penzionu, kde se jen díky štěstí a okurkové sezóně, ustálila sleva na 60€ za pokoj. Štastné z bydlení (viz foto), z Agátčiných narozenin, a z posledního společného dne, jsme sehnaly víno a udělaly si párty ve stylu Sexu ve městě. Začaly jsme na balkóně a skončily ve městě, pobíhající s růžovým boa kolem krku a nafukovacími balónky. Spát jsme šly teprve až mi foťák ohlásil Battery v p*deli. 

Pondělní ráno bylo stejně krásné jako všechna další, jen o něco teplejší. Nakoply jsme Grace a s Kafé Latté v kelímku odfrčely do Mykén, jednoho z hlavních center řecké civilizace a vojenská pevnost, která dominovala velké části jižního Řecka. Mykény jsou známé v dějinách umění především svou Lví branou, kterou se vchází do města. Kromě páru popadaných kamenů zde moc k vidění nebylo, až na jednu podzemní chodbu, kam se bez baterky neodvážil ani netopýr. Omrkly jsme muzeum s výstavou amfor, kde kupodivu nebyl vystaven ani jeden hendikepovaný (rozuměj sochaz bez noh, hlav, ruk, těl, ..) a nakoukly do Átreovy pokladnice. Unaveny okukováním šutrů a předčítáním naučných popisků jednotlivých exponátů jsme se rozhodly pro návrat. Pátra v nedohlednu, cesta daleká, energie málo. Frčely jsme skrze hory, údolí, horská sedla. Projely jsme léto, jaro i podzim. Potkaly jsme století první, osmnácté i jednadvacáté a nestačily se divit, kolik toho dokáže jen Peloponés nabídnout. Při vjezdu do Patry jsme se cítily jako zpět doma, je to sice taková veliká, špinavá a nezajímavá vesnice, ale bez kontrastu k ní, by nám ostatní místa v řecku nepřipadala tak krásná. Ať žijí cesty z města..