Měsíce plynou a já je trávím zavřená v hostelové recepci. Zatímco se každý z našich kamarádů postupně vypařuje do letních sídel roztroušených na méně či více vzdálených ostrovních končinách, já stále ještě rozdávám klíče od pokojů a trpělivě představuji hlavní památky tohohle rozpáleného města. Jo, je to naprd, ale co nadělám.
Haris začal pracovat ve spalovně odpadů. Zaučuje se na dozorce spalovacích procesů a potažmo na budoucí inženýrskou pozici. Od té doby co započal jeho pracovní život začalo naše předměstí páchnout výparama ze skládky. No nevím, snad ne jeho vinou.
Taky začal srpen, měsíc všech nakumulovaných dovolených. Atény jsou prázdné. Všichni místní vypadli ven, opustili město a odjeli si užívat měsíční dovolenou válením se u moře. Jako cyklistu mě skoro nic neohrožuje, až je to nezvyklé.
Taky jsme si vyhlídli byt. Paní slíbila, že nám v pondělí zavolá. To minulé před dvěma týdny. Stále čekáme. Čas tu má irelevantní význam.
Harisovu tátovi jsme k narozeninám uspořádali tajnou oslavu (věc nevídaná). Haris obvolal rodinné příslušníky, zašel nakoupit, upekl dort, nachystal terasu a já udělala ovocnou bowli s vínem. Večer skončil místo oslavou Jiannisových narozenin blahoslavením MÉHO úsilí. A o Harisovi samozřejmě nepadlo ani slovo, jako by ten nápad nemohl vzejít z jeho hlavy. Naštěstí jsem měla noční a musela jsem zmizet dřív.
Ale jestli všechny tyhle strasti něco přebíjí, tak je to fakt, že v Aténách se člověk cítí jako na permanentní dovolené. Lidi co tu žijou ví, jak se radovat. Stačí si přece zajít na kafe a pak se uvidí co večer přinese. A že on obvykle něco přinese.
2024 ©