Je na čase přidat další příběh do série mých příběhů řeckých národních oslav. Konkrétně mám na mysli Vánoce. Ano, měla jsem to štěstí, že díky nějakým dosud mi neobjasněným a záhadně církví ovlivněným posunům v kalendáři jsem po oslavě našich legendárně hektických Vánoc, stihla přejet půlku Evropy a zjevit se v předvánočním čase v zemi jiného časového pásma. Zase Řecko. Návštěva ačkoliv byla naplánována již od poloviny října, utrpěla během posledního týdne před odletem jisté změny, které vedly k tomu že:
1) Má první noc v Řecku nebude probíhat romanticky v hotelu, ale v hloubi Nikolakopoulovic obydlí,
2) Mé skromné základy řečtiny se budou muset vrhnout do práce již po příjezdu, bez možnosti aklimatizace,
3) Má drahá polovička dorazí až den po mě.
Ano, nic z toho nebylo ani trochu tak, jak jsem si to za těch sedm měsíců čekání vysnila, a to jsem ještě nevěděla, co všechno dalšího mě za pobytu v této kolébce civilizace mělo potkat.
Asi o půl dvanácté v noci jsem lezla z metra na konečné Anthoupolh a šlapala schody eskalátorů, které samozřejmě nejely. Pršelo. Pršelo a bylo horko. A schody byly nekonečné. Čůrky potu mi sjížděly po zádech a vpíjely se v podpaží do mého jediného černého svetříku. „Doufám, že ten deodorant ještě funguje“ honilo se mi hlavou, když už jsem stoupala nad úroveň země. Nasála jsem do nosu vzduch prosycený kávou a grilovanými souvlaki a zamávala na pozdrav Ioanisovi, který mě přijel vyzvednout. „Jsem zpět“ pomyslela jsem si, a předala mu můj batoh. Z hloubi vozu se v zápětí vysoukala Maria a přivítala mě typickými polibky. „Tak jaká byla cesta?“
V odpověď se jí ale dostalo jen chrčivého „eeeeehhhhhhmmmm, hmmmmm, eeeeeee“. Stoupající panika v hlavě mě nutila soustředit se jen na to, že nemám ani ponětí o tom, jak říct slovíčko „dlouhá“ a tak místo pokojné a vždy žádané odpovědi „dobrá“ jsem jim pro jistotu ještě jednou zopakovala mou plejádu chrčivých skřeků. „Eeeeehhhhhhmmmm, hmmmmm, eeeeeee, dobrá“ vypadlo ze mě nakonec a celé osazenstvo si hlasitě oddychlo. Utápěla jsem se ve tmě auta a prožívala minuty ticha, jako nějaký obzvláště krutý typ mučicího nástroje. Za okny probíhal starý známý řecký zmatek a mi se v hlavě konečně rozsvítilo. „Prší“, prohlásila jsem podle britského vzoru a nechala se unášet opojnou explozí následné komunikace na téma počasí. Bylo mi fajn a už jsem se nebála.
Doma jsem jim předala krabici s cukrovím, která byla docela slušně zválcovaná, a zatím, co Maria přendávala její obsah na misky, pokud se dal vůbec ještě transportovat, já se oddávala vepřové pitě s tzatzikama. Pak jsem jim místo otázky spíš trochu řekla, že už jdou spát a já sama jsem se odebrala vyvrhnout obsah svého batohu do Harisovy skříně. Bylo to zvláštní být tam sama..
„Teplo ujde, výška, tlak, rosný bod v cajku.“ Byl druhý den v poledne a já si hopkala po ulici na autobus. Vzduch voněl kávou a čerstvým pečivem, taky trochu výfukovými plyny a cigaretami s příměsí odpadků. Pomeranče se houpaly na větvích stromů a slunce dodávalo oranžové barvě exotického lesku. Kiosek na rohu ulice vyvaloval svoje vnitřnosti na odiv. „Dva studentské lístky, prosím“, řekla jsem jako zkušená řekyně, i když jsem si to předtím radši ověřila u Harise smskou, nechci přece vypadat jako trouba. Jen co vylezu zpoza plachty kiosku, profrčí kolem mě můj autobus. „Kruci. No nic, pojede další. Aspoň si koupím něco k snídani.“ S tichým „ahoj“ vcházím do pekařství, kde mě vlídná prodavačka vítá typickým řeckým křikem „dobré rááánóóóó, slečinko! Co to bude???“ „Jedno tady to, prosím“ ukazuji na věšák se sezamovými kolečky. „Dobře, dvě kuluri, jedno euro prosím!“ křikne na mě prodavačka zpět. Nemám sílu a slovník na to vzdorovat, beru si svá dvě kolečka a odcházím zpět, čekat, jestli něco někdy přijede, nebo třeba vůbec ne. Zatím co se opírám o řádně popraskané torzo lavičky, přistupuje ke mně stařík, který se mnou na zastávce tráví čas už od začátku, a mluví na mě. Usmívám se, vždycky se usmívám a nechám je vypovídat. Myslím si, že pak působím mnohem mileji, když jim říkám, že „nerozumím“. Tentokrát mi ale stařík kromě slov strká do rukou i svůj mobilní telefon, usmívám se o to víc. „Nerozumím“, říkám mile a sleduji, jak si stařík zklamaně strká telefon zpátky do kapsy. Ještě, že už se blíží autobus.
Na letiště přijíždím hoďku napřed, jím svá dvě kolečka, pochoduji po areálu a krátím si čas sledováním natěšených čekajících. I já jsem natěšená. Srdce mi co chvíli exploduje v návalu nervozity a žaludek je tak zmáčknutej, že slovo pita mi působí nutkání k zvracení. Je mi blbě a nejsem v tom sama. Hledím na rozestupující se dveře exitu výdeje zavazadel a říkám si, že je to jako v divadle. Každou chvíli se rozestupuje a zavírá opona a vyvrhává jednotlivce či skupiny hvězd, na které čekají nadšení fanoušci. „Pleš“ projede mi hlavou a ze skoro hypnotického stavu navozeného pohyby dveří mě vytrhává odlesk na hlavě příchozího člověka. „Pleš, brýle, to musí být on!“ uvádím sebe do excitovaného stavu tak, že přisuzuji Harisovy atributy nějakému pánovi pokročilého věku a se zjevnou nadváhou. „Klídek Klára“ říkám si v duchu a zaměřuji se na slečnu s kratoučkýma šortkama. Pak už ale přicházela další pleš a ta byla na správné hlavě. A ta hlava měla taky tělo, i nohy, mluvila a vůbec byla celá nějaká 3D. „Ty jo, to je divný, já to objímám“ probíhalo mi hlavou, zatímco jsem objímala kluka z obrazovky. A nebyla jsem sama, komu to tak přišlo.
Později téhož dne jsme seděli u plotu Akropole a pozorovali město pod námi. Byla tma. Bludiště uliček starého města vydávalo sem a tam tajuplné zvuky a z hloubi a šíře města pod námi se ozývalo houkání klaksonů. Noc byla vlahá a pofukoval studený vánek. Jen jedna černě oděná žena s houfem koček prošla od nikud nikam a pak už nic. Město nám tu noc patřilo..
Pokračování příště..
2024 ©