Blízká setkání třetího druhu, závěrečný díl

Byla asi jedna hodina, když jsem se probrala z neuvěřitelně výživného spánku. Podle bolesti levé poloviny těla jsem usoudila, že jsem se během spánku nejspíše neobtěžovala převracením a pomalu jsem se sunula na druhý bok. Haris vedle mě chrápal. Dírkami žaluzií procházelo do místnosti sluneční světlo v podobě zakulacených válečků centimetrové délky. Za oknem se život ubíral podle obvyklých řeckých pravidel. Skůtry troubily, lidé po sobě pokřikovali a auto s výkupem čehokoliv hlasitě vyřvávalo: „dámy a pánové, židle, brambory, košťata..“. Z kuchyně k nám doléhalo cinkání nádobí. „Kalimera“ polekal mě hluboký hlas vycházející z druhé strany postele. „Jé, ty už jsi vzhůru? Kaliméra“ odpověděla jsem nadšeně a jala se Harise pošťuchovat konečkami prstů. „Jak se cítíš?“ optal se starostlivě a přiložit mi ruku na čelo „teplotu už naštěstí nemáš“. „Jako rybička“ řekla jsem čile a jako důkaz jsem odhodila svoje tlusté ponožky napříč pokojem. „Co budem dneska dělat?“ začala jsem zjišťovat plány na poslední společně strávený den. „Ty víš co přijde. Jsi připravena?“ odpověděl záhadně a já si v tu chvíli vzpomněla. Výhled na romanticky strávený den byl pryč. „Rodinná návštěva!!!“ vyjelo ze mě hrůzyplně a já zajela zpět do peřin. „Nějak se mi přitížilo!“

Kolem druhé se ozvalo zvonění u dveří. Já jsem byla vystrkána ze svého úkrytu za skříní a všichni jsme se shromáždili přivítat hosty. Věděla jsem co přijde. Jen co se otevřou dveře, zmizí naše poklidná a tichá domácnost ve chřtánu hlučných a neustále komunikujících lidí, kterých je všude více než dost. Nebyla jsem ale sama, kdo se toho bál. U dveří jsme si všichni vyměnili vyplašené pohledy, nadechli se a nechali se následně unášet bezednou komunikační dovedností strejdy Vasilise a Kosty, tety Vuly a Diny, pubertální Anny, stydlivé Chritýny, dospívajícícho Vasilise a Jorgose génia.

„CHROŇA POLA, KALICHROŇA, CHARŮMENI PROTOCHROŇA!!!!!!!!“ křičeli všichni jeden na druhého, líbali se o sto šest a naráželi do sebe v úzkém prostoru vstupní chodby. „Kláro, prý mluvíš řecky, jak ti je? Už je to lepší? Jak si to tu užíváš? Kdy odjíždíš? Prý jste se v noci moc nebavili. Všimla sis jak Vasilis zhubnul?“ vychrlili na mě všichni najednou svoje otázky a bez čekání na jejich odpověď se odebírali dále do hradu, předat nakoupené zákusky a zlíbat další případné osadníky našeho domova. Chvíli mi trvalo, než jsem si v hlavě dopřekládala jejich otázky a jen co mi to všechno docvaklo, připadala jsem si znova jako na střední. Ve starých dobrých dobách informačního komanda sestávajícího se z mamky, Venduly a matky Jiřího Valenty. Jak u všech čertů se mohli všichni všechno dozvědět tak závratnou rychlostí? Některé úkazy jsou nad možnosti mého chápání. Lidského vůbec troufám si tvrdit.

Po obědě, jak je jejich dobrým zvykem, se začaly hlavy rodin rozmisťovat po pokojích s postelemi, aby ulehli ke spánku. Janis měl jasnou výhodu, byl zde doma a zamířil proto cíleně k sobě do postele. Kosta si vybral postel Kateriny a na Vasilise zbyl pokoj náš. „Přijde nás vyhodit?“ ptala jsem se podezřívavě, když se Vasilisovy kroky přibližovali našemu pokoji. Ten byl jako takový celý obsazený. Mladý Vasilis se unaveně sesunul do křesla a snažil se potlačit únavu po třech hodinách spánku. Anna si zapla počítač a doháněla informační deficit. Christýna poposedávala po Harisovi. Katerína se opírala o radiátor a Jorgos na zemi luštil Rubikovu kostku. Já se rozplácla na posteli a honila klubíčka prachu po podlaze. Byli jsme trosky. Trosky semleté rodinou oslavou. Jsme generace, která se oslav ještě neúčastní z čiré radosti, ale ze zvyku. Často i z donucení. A prolomit mezi námi, tak odlišnými individui bez zájmu vzájemné komunikace, ledy je zatraceně obtížný úkol. I pro řeky.

Vasilisovy kroky ustaly a zpoza rohu vykoukla rozesmátá hlava. Zkoumal terén. K posteli se určitě dostat nemohl, vidina spánku byla mizivá. To by ale nebyl Vasilis, kdyby okamžitě nepřišel s alternativním plánem. Vstoupil do pokoje a začal na oko cvičit. „Držíš dietu?“ popíchl ho Haris s ohledem na úbytek jeho kil. „Nene, jen trochu cvičím. Víš, našel jsem perfektní cviky na zpevnění zadku a břišních svalů, taky trapézů, ramen a břicha…“ začal svůj příběh, který ještě minimálně hodinu poté stále vyprávěl. I s názornými ukázkami. A víte co? My byli vděční. Nevím jestli mu došlo, že na něj všichni upíráme své oči jen proto, že nemáme co lepšího na práci, nebo ho prostě bavila role „odborníka“ přes otázky tělovýchovy, nicméně mu to bylo jedno. On se bavil a tím bavil nás.

„Pojď, zmizíme někam“ pošeptala jsem Harisovi, když už rodinná návštěva směřovala ke konci. „Pojďme, co říkáš na kino?“ mrknul na mě a oblíkl si bundu. „Znám jedno hezký v centru“. „Jenom jestli mají popcorn.“ odvětila jsem a vyhopkala ze dveří. Popcorn měli. A taky měli přestávku v polovině, aby si mohli jít návštěvníci zakouřit. Bylo to úžasné místo. Místo, kam chodí lidi sledovat film a taky o něm trochu přemýšlet. Místo s tlumenými světly a alternativní výzdobou. Místo, kde není třeba kontrolovat lístky, protože všichni sami rádi zaplatí.

Seděli jsme v třetí řadě a pozorovali lyrický příběh se skvělým soundtrackem a hravými barvami. Byl to perfektní začátek noci, která ve srovnání s tou ostatní vynikala bezprostředností. Bylo mi jako bych měla vzlétnout. Když jsme později seděli v baru a houpali nohama v rytmu oblíbené hudby, pochopila jsem v čem spočívá moje štěstí. Mám spoustu posledních nocí, které je třeba si pořádně užít, stejně jako mám spoustu prvních schůzek plných roztoužených očekávání. Jen nevím, jak nám to půjde, až už žádné mít nebudem. Snad nás nuda nesemele..

 I přes to, že návštěva trvala všeho všudy pět dní, zplodila jsem skoro šest stran lovcových zápisků. Píšu si to pro sebe a tak, pokud se u toho někdo nudil, nezbývá mi jen říct, že vám to nikdo ke čtení nenutil ;)

Chroňa pola a kali chroňa!