A pak nastal den D. Tedy já si myslela, že je to den D, že jsou to právě Vánoce, na které se obvykle lidé o Vánocích těšívají. Prý ne. Stejně mi to bylo fuk. Já jsem den započala dobře, vyhnala jsem Harise pro snídani, abych si mohla chvilku poležet v prázdné posteli. Jen co on i s Katerinou odešli do města pro pár dalších dárků, vyskočila jsem z postele a užila si dlouhou a horkou sprchu. Byl to pocit naprosté svobody, jaký může zažít jen ten, kdo není zrovna ve svobodné situaci. Zapnula jsem si rádio a protančila bytem zabalená jen do ručníku a ošklivých hnědých papučí s fotbalistickým motivem. Připadala jsem si jako Hugh Grant ve svém legendárním tanečním čísle. Pohazovala jsem mokrými kudrlinami a trousila kapky vody na podlahu a doufala, že stejně jako v tom filmu, za mnou nestojí tichý pozorovatel.
„Máme všechno!“ probouzí mě nadšené zvolání ode dveří. „Hurá“ odpovídám ještě z polospánku a snažím se uvědomit si, kde to vlastně jsem. „Koupil jsem ti papír, ať to můžeš zabalit!“ oznamuje mi má drahá polovička, zatímco ukládá hromadu tašek do již přecpaného křesla. Vzmůžu se jen na úsměv. No jo, byl to můj nápad balit dárky doma a ne v obchodě, to mám za to. Balím krabičky do papíru u a u toho mu vysvětluji, že není od věci napsat na balíčky jména lidí, aby nedošlo k záměně. Zejména když zabalená kniha vypadá úplně stejně, jako jiná zabalená kniha. Připadám si jako učitelka, která vysvětluje dementnímu dítě vánoční tradice.
„Ty jo, koukej na to. S dárkama od Kateriny jich bude pěkná hromádka.“ říkám a pyšně si prohlížím své dílo. „S dárkama od Kateríny? Jakýma?“ Ptá se zvědavě Haris s pocitem, že mu něco uniklo. „No přece, co koupila ona, ne?“ kroutím nevěřícně hlavou. „Aha, ale ona žádné nemá.“ "A co jim teda dá?" ptám se a pořád ještě mi to nedochází. "No přece ty naše." vysvětluje mi Haris se schovívavým úsměvem a já si připadám jako komiksová postava nad jejíž hlavou se vznáší velké malované AHA! No co bych chtěla, aspoň, že vůbec nějaký dárky budou.. „To je poprvé, co máme pod stromečkem dárky. To jsou nejlepší Vánoce, jaké jsem kdy zažil.“ raduje se Haris když rozkládáme pestrobarevné balíčky pod plastové větve načančaného stromku. "Děkuju." dodává šeptem a mě zaplavuje pocit neskonalého uspokojení. Aspoň, že to udělalo někomu radost, pomyslím si a nechám si dát obrovskou pusu.
Pak už je tu změna roku, nějaké chroňa pollování a kali protochroňování, a hromada zívání. Je Nový rok, televizní přenos ohňostroje z centra doplňuje živá zvuková kulisa a všichni vypadáme tak nějak přešle. Nadšení na nule. Jak už tomu ale v Řecku bývá, nejít na Nový rok ven, je jako nežít. Soukáme se ospale do auta a za hustého provozu troubících aut a sebevražedných motocyklů vyrážíme najít kamaráda kamaráda, který je někde v baru s nějakými kamarády. Je mi blbě, klobáska od večeře se mi vrací a bublinky ze šampáňa mě škrábou v krku.
Po hodině cesty se blížíme ke kýženému podniku. „Jestli to je ono, tak mě dovnitř nikdo nedostane!“ vzpírám se představě vstupu do podniku s názvem Paradisso café. Z vnitřku podniku se line modré tlumené světlo a za okny se pohybuje hrstka lidí. „Vypadá to pěkně odporně!“ přidává se Katerina a přesvědčuje Harise, abychom dovnitř opravdu nešli. „Petros, ty vole, já dovnitř nevstoupím ani kdybys mně zaplatil, zajdi dovnitř říct Harrymu čau, my Tě počkáme venku. Kdes to sebral takovejhle podnik, tak zoufalý ještě nejsme!“ volá Haris kamarádovi, se kterým jsme se měli setkat před barem. Sedíme v autě a ručička na hodinách ukazuje půl třetí. Zazvoní telefon. „Pojď tam se mnou, je to příšerný. A všichni seděj!“ volá Petros zoufale o pomoc. Vylézáme z auta a s notnou dávkou nechutě vstupujeme dovnitř smrdutého podniku. Úkol je jasný, vyhledat Harryho, říct mu ahoj a odejít. „Ahoj Harry, Chroňa pola“ líbáme se všichni navzájem a chystáme se k odchodu. „Když už jsme tady, nedáme alespoň jeden drink?“ ptá se Petros a vtahuje nás zase zpět do té temné kobky. „No tak jen jeden“ říká Haris a dává se s ním do živé konverzace.
Osazenstvo baru je pokročilejšího věku. Všichni chlapi vypadají slizce a všechny ženské jako děvky. Rozhlížíme se s Katerinou kolem a snažíme se vymyslet, co dělat s rukama, aby vypadaly nenuceně a přitom se nějak zabavily. Nudíme se. V rohu veliké místnosti je i internetový koutek. Mizérie. „Neměli jsme sem jít náhodou jenom pozdravit Harryho?“ ptá se mě Katerina a ukazuje na kluky. Haris a Petros mezitím u baru popíjejí a probírají události posledních dvou měsíců. Jejich chechot přehlušuje i zvuky hlasité hudby, normálně bránící jakékoliv konverzaci a izoluje je od zbytku znuděné společnosti. Harry nepovšimnut mezi skupinou zoufale vypadajících individuí, tak jak byl, když jsme přišli. Vedle nás stojí Petrosova sestra Pelina a snaží se vypadat sexy. Situace je zoufalá. Velíme k ústupu.
Všech pět se nás nasouká do maličkého auta a pokračujeme dále. Provoz je stále hustý a s příjezdem do cílové stanice se stále více koncentruje. Jsme v Chalandri a hledáme bar, kde se nachází Petrosova přítelkyně. Venku je zima, můj pocit na zvracení sílí a prášky na bolest hlavy přestávají účinkovat. Bar je uzounký a nacpaný. Petros se odděluje a připojuje se k nafoukaně vypadající zmalované holce. Nelíbí se mi. Všichni ostatní v baru jsou napití a nikdo netančí. „Je to tu super co?“ ptá se Haris s nadšením jiskřícíma očima. „Jojo“, přitakávám a hledám nějakou židli na sednutí. Asi už fakt budu zvracet.
Když za půl hoďky pobíháme po ulici a hledáme další bar s názvem Opice, kde by to prý mělo být lepší, klepe se mnou zimnice. Na ulici potkáváme Harryho, který s sebou přivedl jednoho z největších tragédů café Paradisso. Stojíme před barem, který vypadá krásně. Vevnitř hraje dobrá muzika, lidé se dokonce pohupují v bocích. Jediný problém je v tom, že je tak nacpaný, že se nedostaneme od dveří dál než na metr. Stojíme venku, mrzneme a podle všeho čekáme, až z něj někdo odejde. Tragéd hází odporné vtipy. Chci domů.
„Chtěl jsem aby ta noc byla legendární, abychom si to užili. Chtěl jsem s tebou tančit. Promiň, byl to totální propadák“, šeptá mi do ucha, když kolem páté usínáme. „Jestli ta noc něco byla, pak byla legendární.“ odpovídám ještě, ale má slova už zanikají ve spokojeném chrápání. Kdo může říct, že se na Nový rok v centru Atén nudil k smrti?
Pokračování příště. A rozhodně je na co se těšit..
2024 ©