Když už jsem se v Aténách ocitla v takovémto čase, vzala jsem si za úkol vyzkoumat tedy všechno o jejich vánočních zvláštnostech. A zvláštností jejich Vánoc je to, že na nich nic zvláštního není. Je to prostě den, jako každý jiný. S tím, jsem se já ale nehodlala smířit.. „Co koupíš rodičům?“ ptám se zvědavě v naději, že mě ohromí svým neotřelým vkusem v otázce darů. „Asi nic“, říká naprosto lhostejně. Kráčíme ulicí na konečnou trolejbusu, překračujeme překážející betonové schodky a obcházíme stromy v chodnících. „Jak jako nic?“ ptám se nevěřícně. „Vy si jako dárky nedáváte?“ „No, jako ani ne“, odpovídá nezaujatě, zatímco se vyhýbá jedoucímu skůtru. „Já ani nevím, co bych jim měl koupit“. Trochu mě zaplaví smutek. Mít Vánoce bez dárků pod stromečkem a to jenom proto, že se mu nechce přemýšlet.. To nedovolím! „Co takhle mámě koupit knížku, čte ráda ne?“ zkouším to pomalu. „Asi jo.“ „A táta? Co takhle něco o pěstitelství, ten pokus s borůvkama mu totiž moc nevyšel“ pokračuju ve svém záměru a v duchu se směju vidině polozdechlých větviček trčících z proschlé hlíny zahradní amfory. „Hm, nebo třeba model auta“ vypadne z něj nečekaně. No jasně, model auta, proč ne, lepší než civět na prázdné plastové větvičky borovicosmrku. „A katerina? Co takhle nějaký šperk, nebo tak?“ snažím se podněcovat jeho mozkové závity. „No, to bude jako dost těžký, já jako moc nevím co by třeba mohla chtít.“ prohlašuje o daru pro svou mladší sestru. Jejdamanky no to je teda fakt problém, jako by se mladší sestře nedalo koupit cokoliv.. Ze všeho toho přemýšlení vypadá vyčerpaně. Zastavujeme se na kafe a potkáváme se tam s Felicií. Má novou práci a tak při hovoru s námi předstírá zametání, aby ji zase rychle neztratila.
V centru pak navštěvujeme přecpané uličky za masným trhem, pár knihkupectví a malý vánoční trh, kde nic není. Je mi špatně. Bolí mě záda, hned je mi horko, hned zima. „Divné počasí“, říkám a už po páté si sundávám bundu, svetr i šálu. Pohled do vitrínek rychlého občerstvení mi jen působí návaly dávení a tak usedáme na schody náměstí u parlamentu a pozorujeme čilý dav pod námi. Dav prosycený skupinkami jelenů se Santa Clausy a Mickey Mousema, cikánskými prodavači nafukovacích balónků a typických prodavačů výherní loterie. Všemu tomu zmatku vévodí zvuky opery zaznívající z pódia doplněné typickou vánoční lodí v centru všeho dění a potulnými psi enormních rozměrů rozvalujících se na nejnevhodnějších místech. Chronňa polla, kali chroňa ozývá se všude okolo nás. A mandarinkovníky a pomerančovníky si tam prostě jen tak stojí ověšeny svými plody a dozdobeny jen decentníma jiskřivýma světýlkama. Je tu blázinec, ale milý.
Jen jsme přišli domů, lehla jsem do postele a nemohla jsem se pohnout. Nohy ztěžkly, v zádech se rozpučela bolest, v hlavě jako by se mi usídlilo celé stádo pobíhajících buvolů a žaludek balancoval na hranici snesitelného pocitu nesnesitelnosti. Bylo mi jasné co se děje, stejně jako to bylo jasné nekompromisnímu číslu 38 na teploměru se rtuťovým ukazatelem. „No s takovou nevím, kolik si toho na Silvestra užijem. A hlavně to neříkej tvým rodičům!.“ Vydala jsem z posledních sil a upadla do bezesného spánku.
„Kláro dáš si polévku?“ mě vrátilo zpět do reality. Jistě, že jim to vyslepičil, vsadím se, že už to ví i teta v Kiatu a strejda v Maratonu, babičku a dědu netřeba zmiňovat. Maria nicméně přišla s návrhem uvařit mi tradiční řeckou kurýrující polévku, a já s vidinou horkého kuřecího vývaru nic nenamítala. Kéž by vývar. Měla jsem tušit, že v tom něco bude už když mi Haris s tajuplným úsměvem vysvětloval, z čeho se polévka skládá. „No, něco jak těstoviny z mlíka a mouky, a voda.“ „Mlíko, mouka a voda?“ ptám se ho dost pochybovačně a pořád ještě doufám. Pak ale přijdu ke stolu a z talíře se na mě směje bílá hmota plná něčeho rozvařeného velikosti rýžových zrníček. Konzistence na jazyku trochu připomínala na hrubo nasekané slimáky. Chuť žádná. „Dobrá“, říkám jim a v duchu se směju, být nemocí, tak beru nohy na ramena.
Nečekaně mě ale plný žaludek bílé hmoty postavil na nohy, a to až tak, že jsem byla schopna strávit zbytek večera sledováním videí z tréninkových kempů parašutistické jednotky řecké armády.. Co bych pro svého milého neudělala.
Pokračování v dohlednu..
2024 ©