Dny plynou a nic se nemění. Čas zde stále nehraje žádnou roli, systém se neorganizoval, autobusy a jízdní řády se ne a ne potkat a dovozci kafe nemají nouzi o zakázky. Co se týče mě, tak moje schopnost adaptovat se jakýmkoliv podmínkám bez potřeby to komentovat, byla hluboce zasažena. Tento týden (a konec minulého) jsme se stali takřka obětí školní administrativy, a školní administrativa jen o vlasek unikla mučivé smrti.
Jedna dobrá zpráva je, že se s Klárčou od prvního prosince stěhujeme na koleje za dalšími stějně uvězněmými lidmi, bohužel vyhádat si tuto změnu nás stálo tolik energie, že jsme ji musely čokoládami doplňovat o sto šest. Možná bych z toho mohla udělat seriál na pokračování s nadpisem: trocha historek o řecké blbosti, ale nechci si znovu připomínat ony vášnivé emoce.
Zaměstnanci naší univerzity jsou názorným příkladem toho, jak řecko řešilo problém se zaměstnaností v minulých letech. Zatímco západní evropa kráčela a kráčí v šlépějích automatizace výroby i služeb, Řecko oproti očekávání kráčelo opačným směrem. Zvyšováním počtu míst ve státní správě sice ukrajovalo z procent nezaměstnanosti, ale na úkor jednoduché orientace uživatele jejich služeb. Abych to popsala názorným příkladem, tak pro zařízení vysokoškolským kolejí je za potřebí:
1) přihlásit se na oddělení zahraničních vztahů; 2) přihlásit se v knihovně na oddělení IT a dostat číslo, heslo a školní mail; 3) přihlásit se na fakultě v hlavní kanceláři a obdržet zde 6 kopií jednoho papíru v řečtině a další důležité číslo; 4) odnést jednu z kopií tohoto papíru zpět do knihovny; 5) přihlásit se na fakultě u oborové koordinátorky a nechat si napsat dopis, že chceme dostat ubytování a od kdy do kdy; 6) zanést tento dopis do ubytovací kanceláře, která se nachází v menze; 7) nechat si napsat dopis s novými daty ubytování u oborové koordinátorky; 8) odnést nový dopis zpět do kanceláře v menze. Jestli tohle není Kocourkov, tak už nevím co. Moje nervy pěnily tak, že mě holky tahaly z kanceláří násilím, ať je tam všechny do jednoho neuškrtím šňůrkou na foťák. K tomu jsou vzdálenosti mezi jednotlivými budovami tak velké, že jsme ten den museli nachodit tak 15 kilometrů a to s povinnou zátěží "dámská kabelka" (to dělá tak 5 kilo navíc). Kdyby aspoň ti úředníci ovládali angličtinu natolik, že by se s nimi dalo rozumně domluvit. Ach jo.
Aby toho nebylo málo, je zde ještě pár perliček ze školního prostředí. Studenti mají obědy i večeře za 2€ na den s tím, že si mohou nabrat čeho chtějí a kolik a v určitou dobu se jídlo vydává zadarmo. Když ale přijde student programu Erasmus, tak cena naroste ze záhadných důvodů na 6€; když přijde student programu Erasmus z Finska, tak má ze záhadných důvodů jídlo zdarma; a když přijde jiný řecký student, než ten, který za jídlo platí, tak má jídlo úplně zdarma. Ptali jsme se všech, nikdo ale neví, co za systém a zda-li vůbec, v tom jídelní kancelář má.
Řecko je opravdu nevyzpytatelné a o nové nástrahy zde není nouze. Někdy vám povím historku o tom, proč jim trčí olověné tyče ze střech domů, ale o tom později :) Gia sas!