1060 slov

Všichni jste mi říkali, napiš něco, nemáme co číst, piš, piš. No jo, já tak nějak žila v domněce, že aby mohl člověk něco napsat, měl by mít příběh. Hlavu, patu, zápletku a nějaké zajímavé a nečekané vyústění. Pak mi ale došlo, že takových příběhů je pozřídka, a že když budu čekat na další velké vyprávění, prošvihnu tu spoustu malých, které se kolem mě dějí. Tak tady je máte. Máte tu malá vyprávění a postihy, která možná nebudou mít hlavu ani patu, zápletku zcela určitě také ne, ale alespoň budou.

Žlučníkové kameny

Babička měla žlučníkové kameny. Odvezli ji do nemocnice do jiného města směr Korithnos, protože všechny Aténské nemocnice jsou obsazené. Že by imigranty? Nevím. Druhý den jsme jeli na návštěvu. Ležela na pokoji s paní po nějaké operaci, u které byly na návštěvě dvě koblihy (výstižný popis Řekyně, která je tak tlustá, že její povrch, objem a průměr jsou pravým obrazem koblihy zvětšeným v poměru 1:32).

Paní kvíkala a uváděla nás všechny v rozpaky a babičku před operací děsila.

Nejprve jsme dorazili já, Haris a Katerina. Jen co jsme se s babi přivítali a zeptali se jí, jak se má, rozprostřelo se místností ticho a všichni čuměli do země. Koukala jsem střídavě z Harise na Katerinu a skládala v hlavně nějakou smyslu plnou větu. Kopla jsem do Harise a říkám mu: „mluv na ní prosím tebe“, a vzpomněla jsem si na babičku Libušku a moje návštěvy v olomoucké nemocnici, kde jsem stějně jako teď oni, nevěděla, co si s ní říct. Rozpačitost by se dala krájet. Vylovila jsem z tašky časopis „domov“, který jsme jí s Katerinou vybrali, aby se v nemocnici nenudila, ale už v momentě, co jsem jí ho předávala, jsem cítila, že obrázky křesel za tři tisíce pět set euro ji asi nenadchnou. Bylo mi ouzko, vypjaté situace v cizí rodině mi nejdou, zvláště, když nemohu používat svůj okouzlující mateřský jazyk.

Vypadla jsem ven koupit Harisovi kafe a při návratu jsem se snažila úmyslně ztratit v labyrintu chodeb. Nepodařilo se mi to. Jakmile jsem se vrátila, byli v pokoji také strejda Vasilis a teta Voula z Kiata. To už nás dělalo celkem pět lidí s jednou babičkou a čtyřmi židlemi. V momentě, kdy jsem vstoupila do dvěří a pozdravila se se všemi, začali škatule hejbejte se. Každý vstával, aby nechal toho druhého, který nechtěl, sednout. Všichni se pobízeli, pardonovali a popichovali. Jen dvě koblihy s kvílející paní seděly a čuměly na nás. Pak se ve dvěřích zjevil také děda, usadil se, posadil ostatní a zbytek co neměl židle, což byli Vasilis s Harisem, se odebrali na chodbu, probírat politiku. Chvilku jsem se snažila poslouchat, ale pak jsem se zdekovala a šla jsem Vasilisovi pro kafe. Cestou zpět se mi zase se mi nepodařilo ztratit. Když jsem dorazila až na babiččino patro, slyšela jsem hlasy naší cigánské rodinky až k výtahům. Na chodbu se zdekovali skoro všichni a pořád vášnivě diskutovali o politice. Jen Katerina s babičkou v pokoji statečně mlčela.

Nějak jsem si vždycky myslela, že smyslem návštevy v nemocnici je podpora toho, co je navštíven, klebetění, krácení jeho dlouhých chvil, sdělování informací, apod. Ale co já vím, možná, že pro rodinu tohoto typu je mlčení nástrojem na cestě ke stejnnému cíli.

Mimochodem ten žlučníkový kámen byl jen jeden, ale za to velký. Taková malá kobliha. Babička si ho vystavila na noční stolek..

A to ještě není všechno, nejlepší na tom je, že přijede Teta.. už se nemůžu dočkat..

Kniha

Taky se vám stává, že čtete knihu ta je tak dobrá, že si ji chcete celou vyrýt do mozku?

To se mi děje s Kunderou. Jakoukoliv jeho knihu otevřu, kromě toho, že se na každém řádku skrývá neuvěřitelné sdělení, se také její obsah dotýká přesně toho, co se zrovna děje. Ať už v mém okolí, nebo hlavě nebo se jedná o nějaký aktuální medializovaný problém. Zkrátka je permanentně aktuální. Nemůžu jinak, než se podělit:

Jeho obhajova naivního radostného života před vážným životem plným úcty ke tragédii (úcta ke smrti, romantistickým ideálům, apod.) má zcela logické a naprosto jednoduché vyústění.

„Uvědomil sis, co je věčnou podmínkou tragédie? Existence ideálů, které jsou považovány za cennější než lidský život. A co je podmínka válek? Totéž. Ženou tě umřít, protože prý existuje něco většího než tvůj život. Válka může existovat jen ve světě tragédie; člověk od počátku dějina nepoznal než tragický svět a není s to z něho vystoupit.Věk tragédie může být ukončen jen revoltou frivolity. Lidé dnes už neznají Beethovenovou Devátou z koncetrů, ale ze čtyř taktů hymny na radost, kterou každý den slyší při reklamě na voňavku Bella. Nepohoršuje mě to. (…) Frivolita je radikální odtučňovací kůra. Věci pozbudou devadesáti procent smyslu a stanou se lehké. V takovém beztížném ovzduší zmizí fanatismus. Válka se staně nemožná.“ (Kundera, Nesmrtelnost)

Není to geniální? Konzumerismus jako revoluce? S pornem na válku! Možná, že místo grantů na podporu rozvoje školství by se na střední východ měly posílat kabelovky a DVDčka s bolywoodskými filmy.

Není krásné, že dnešní době morálního úpadku, konzumerismu a technologií byl dán hlubší smysl? Smysl, pro který se nemusíme konečně stydět za to, jak žijeme a jak trávíme svůj volný čas? Mi se to líbí, mám smysl, bze zbranně "bojuji" proti těm, co bojují. Cítím se jako válečník, jen bez rizika. Už nejsem v tom líném a rozpaslém řecku, ba ne. Jsem v zemi válečníků a masivně zde bojujeme. A co tam u vás děláte vy?

Plavba

Jedna kolegyně z hostelu odešla na léto pracovat na Kos. Ptala jsem se jí, jak to tam u nich vypadá, když tam mají tolik upchlíků. Říkala, že v klidu. Že policajti pláže hlídají. Písečné pláže pro turisty, které jsou jen na jedné straně ostrova. Loďky tak míří na tu druhou stranu, tam kde jsou ostrá skaliska a neschůdný terén. Denně tam prý najdou desítky těl. Naposledy i někoho na invalidním vozíčku a šestnáctiletýho kluka. Nehlídaj to tam, aby se nemuseli starat. Ale jinak prej v pohodě. A taky prej starosta nechal asi 7000 lidí zavřít na stadion bez záchodu, jídla a vody. Prý se jen „trošku“ mačkali. Pak někoho napadlo poslat na Kos loď, která by sloužila jako imigrační centrum, kde by si lidé mohli vyřídit papíry na cestě do Soluně. Nalodili asi 2000 Syřanů (ze tří ostrovů celkově) a odpluli. Pákistánci a Afgánci se vzbouřili, protože chtěli na loď taky a vyvolali ve městě „menší povyk“. To ještě nevěděli, že loď si to cestou nějak rozmyslela, a teď neví jestli do Soluně nebo do Atén. Plaví se mořem křížem kráž, nejspíš než dojdou zásoby jídla nebo dokud se všichni nepokoušou. Možná, že Afgánci a Pákistánci teďka slaví.

A toď vše pro dnešek. Příště budou zase další věci o jiných věcech..